Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°None 1°

Tady menší +18⚠️

Boo pohl.
Byla jsem k smrti vyděšená. ,,Boha jeho, co zase chce?" Ptala jsem se v hlavě a odpověď se mi hnedka dostavila. ,,Tebe chci, Boo. Tebe."

A ucítila jsem jeho ruce na mých bocích. ,,Prosím, co mi zase chceš?" Tázala jsem se a křečovitě zavřela oči. ,,Teďka nic." Řekl chladným hlasem. ,,Možná později."

Dodal ještě. Nechtěla jsem ho vidět. ,,Hledala jsi to na internetu." Řekl po dlouhém tichu. Nepochopila jsem to. ,,Hledala jsi mě a tebe na internetu."

Nad touhle věci jsem se odvážně otočila směrem na něj. ,,Nevím, o čem mluvíš." Když jsem se na něj otočila s touto větou, naskytl se mi pohled na jeho tvář.

Byl bledý a opět se usmíval. Divím se, že ho rty vůbec nebolely, jak se usmíval. Byl pořád stejný. ,,Hledala jsi naše pouto, které nezmizí už nikdy." Řekl a vzal mi levou ruku, do jeho pravé.

Potom ji zvedl v úrovni ramen, a propletl si se mnou prsty. V ten moment, mě začalo příšerně bolet žaludek. Chtělo se mi zvracet, ale nebylo to přirozené.

Cítila jsem v sobě nějaký hnus. Bylo to jako nějaká hustá tekutina, připomínající bláto. Bylo mi hrozně špatně. ,,Už začínáš konečně blednout, hubnout a být více v traumatu." Prolomil ticho mezi námi a na jeho tváři pořád panoval úšklebek.

Bylo mi z něho špatně. Ruku, kterou mi svíral, jsem chtěla vytrhnout. Ale bylo divné, že jsem nemohla s prsty ani hnout. Byli jako přilepené k jeho tělu. Taky že byli.

Začal se děsivě smát. ,,Jseš zrůda!" Vylétlo najednou ze mě. Tuhle větu jsem říkat neměla. Trhl se mnou a já spadla na zem.

Moji zlomeninu jsem nevnímala. Teďka jsem měla divný pocit, že vnímám jenom jeho.

Vzal mě do náruče a hodil mě na postel. Chtěla jsem mu nějak utéct, jenomže to by mě nechytl pod krkem, abych mu neutekla.

Byl nade mnou a držel mě za čelist. ,,Budeš hodná holka?" Řekl najednou po dlouhém tichu.

Nevěděla jsem co říct. Kývla jsem na náznak že ano. ,,Tak teďka budeš jenom ležet, a nic nedělat." Šeptl mi do ucha a jemně ho políbil.

Pustil mi čelist a rukou mi sjížděl mezi prsy, až k podbřišku. Tam mi začal sundávat tepláky. Chtěla jsem protestovat, ale nešlo to, nemohla jsem se ani hnout.

,,Nezlob zlato." Řekl, když mi sundal tepláky a i nějakým zázrakem triko. Byla jsem před ním jen ve spodním prádle.

Nechtěla jsem být před ním bez oblečení, on to poznal. Ale tím, že jsem nechtěla být před ním bez oblečení, jsem nemyslela, že si ho bude sundávat taky.

Oblečení už měl všechno sundané kromě spodního prádla. Mohla jsem spatřit v jeho trenýrkách vybouleninu. Achjo, proč zrovna teď?

Napadla mě jedna věc, která by ho mohla zarazit. ,,A co když přijde sem Hoseok? Co když nás někdo uslyší?" Zeptala jsem se s vítězným úsměvem.

Jeho to tedy nezarazilo. V klidu mi odpověděl. ,,Hoseok je na velký,
a nikdo nás neuslyší." Usmál se s ohnul se k mým nohou.

Začal mi od nártu nohy pomalu a jemně líbat, až je stehnům. Začal polibky zrychlovat, když se blížil k mému místečku.

Nepřála jsem si, aby se mě zmocnil. Jsem ještě panna, a nechci, abych přišla o panenství.

Když byl u mého místečka, nadzvedl se a už byl přímo nade mnou. Jeho velké ruce mi strhli podprsenku. Poté následovaly kalhotky, a byla jsem úplně nahá.

Chtěla jsem si nějak přikrýt tělo, ale nemohla jsem. ,,Nezakryješ se nijak, lásko." Začal mi masírovat prsa a jazykem kroutit okolo mé levé bradavky.

Bylo to odporné, až jsem z toho brečela. Kdybych měla někoho, s kým bych chodila, nevadilo by mi to. Ale on je pro mě nic. Jedině úchyl a vrah.

Už to skoro nastalo, kdy se mě chtěl zmocnit, jenže naštěstí mě někdo zachránil.

,,DOPRDELE!" Vyjekl Hoseok a hodil po něm nejbližší věc, co měl hned po ruce. Byl to koš. Klukem proletěl koš a najednou byl fuč.

Já jsem se konečně mohla přikrýt tělo. Zakryla jsem si ho peřinou. Je mi jedno, že je to jeho postel, musím se nějak přikrýt.

Hoseok se na mě vyděšeně díval. ,,Co to mělo být?!" Vyjekl. Jeho hlas se klepal a díval se na oblečení pohozené po místnosti.

Byl tak hodný a oblečení mi donesl. Ale zarazila nás jedna jediná věc. Jeho oblečení tu stále bylo. Nevěděli jsme, co s ním dělat.

,,Co s tím budeme dělat?" Přišla jsem k němu, když se ohýbal k jeho věcem. ,,To už nejspíš bude tvoje." Podíval se na mě a podal mi papírek.

Opět byl na něm vzkaz. A Hoseok se nepletl. Opravdu to oblečení mělo být teďka moje. Bylo tam napsáno: ,,Tohle oblečení si vezmeš, až půjdeš do mého domu." a nic víc.

Bylo to divný. ,,A jak ví, že někam půjdeš? Vždyť máš zlomený kotník." Nad jeho větou jsem zakroutila hlavou.

Nechápavě se na mě podíval. ,,Já tam budu muset jít. A kotník se mi nějakým zázrakem uzdraví." Byl z toho celý vedle.

Nechápal každý slovo. ,,Jak?" Zeptal se. ,,To netuším. Ale nic jiného mi nezbývá, než ho poslechnout." Odvětila jsem se sklopenou hlavou.

Hoseok mě obejmul a hladil mě po zádech. ,,Mám o tebe strach." Po jeho větě objetí zesílil a ukápla mu slzička. Ajaj, aby z toho nevyšel záchvat.

,,Nemusíš Hobi, já se z toho nějak dostanu. To ti slibuju."