Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°Huh?°

(⚠️KE KONCI BUDE SKORO EROTICKÁ SCÉNKA⚠️)

Boo pohl.
Takže jsem tu celou dobu byla u Hoseoka doma? Tuhle otázku jsem si pokládala u snídaně s Hoseokovi rodiči. ,,Boo, ty jsi teda ta Hobiho nová kamarádka?" Otázala se jeho matka. Nad tou přezdívkou, kteří mu dala jsem se musela držet, abych vyprskla smíchy. ,,Ano ano... Ale teďka se zeptám já. Co tady ksakru dělám?!" Vyjekla jsem a rozčileně jsem se podívala na Hoseoka a jeho rodiče. ,,Boo," řekl smutným tónem Hoseok. Podívala jsem se na něj, a vyčkávala odpověď. ,,Už nikoho jiného nemáš." Řekl smutným tónem a podíval se směrem do země. Šlo vidět, že ho to mrzelo. Ale ne tak, jako mě. ,,Cože?" Zeptám se skoro neslyšně a do očí se mi nahrnou slzy. ,,Chápu to dobře?" Řekla jsem znova ale teďka mi po tváři tekla slza. Hoseok když mě viděl brečet, nevěděl co mi je. Nikdy jsem u ničeho nebrečela. Hoseok se zvedl a šel mě obejmout. Teďka jsem se ale nechala. Potřebovala jsem to. Cítit něčí dotek. Na jeho rameni jsem se rozbrečela úplně. Jeho rodiče též vstali, a šli mě též obejmout.

Po tom všem vysvětlení jsem zjistila, že budu muset bydlet u nich. Zákonný zástupce bohužel není ani nikdo z jeho rodičů. Tím lépe pro mě. Nelíbilo by se mi, kdyby jsem musela bydlet s Hoseokem. Ale teďka budu muset. Nějak to vydržím. Je na mě až moc šťastný. Vejdu tedy do "SVÉHO" pokoje, a nestačím se divit. Vypadá to, jako u mě v pokoji. Všude všechno bylo, na stejným místě, centimetr na centimetr. ,,Aspoň se budeš trochu cítit, jako doma." Řekne Hoseok mezi dveřmi a hledí na mě jeho ustaranýma očima. ,,Dík." Řeknu a hodím sebou na postel. Hoseok chvíli kouká, a potom zavřel. Je tady nebo odešel? Řeknu si pro sebe a radši se podívám. Naštěstí odešel. Možná nebude tak špatný, jak jsem si myslela.

Hoseok pohl.
Bylo mi Boo strašně líto. Nedokážu si představit,čím si teďka prochází. Všechnu tu bolest. Budeme se snažit, aby jí bylo s námi dobře. To slibuju. A proto začnu něco dělat. A co bys asi tak chtěl dělat? Nevím, třeba bych jí ukázal nějaké schovky, které tady mám. Wow, strašně romantické :| Co máš s romantikou furt bože? Já vím, že se ti líbí. Mohl jsi být s ní a ne odejít jako srab! Promiň, nevěděl jsem co dělat. Tak se seber a jdu za ní! Otočil jsem se a šel k Booniny dveřím. Ale musel jsem se zastavit. Radši jsem šel za matkou, abych se mohl na něco zeptat. ,,Mami?" Zeptám se nejistě. ,,Ano?" ,,Mám strach." Na to hned se matka začne vyptávat. ,,Mám strach z toho, že nebudu moc dobrý pro Boo." Po maličké pauze jsem hned pokračoval. ,,Ona je tak dokonalá a prostě... Nevím jestli jsem pro ni divnej." Matka mě chytla za rameno a utěšovala mě. ,,Hobi, jsi pro ni určitě dobrý. Když jsem tě viděla, jak jsi ji objímal, byla ráda v tvém objetí. A to že máš trošku poruchu s učením a nebo to, že si pro sebe povídáš, na tom nezáleží. Pokud je to práva kamarádka, bude tě mít ráda takového, jaký jsi." Nad jejím monologem jsem se usmál a objal ji. Hned jsme se zvedl a šel za Boo. Zaťukal jsem a neozvalo se nic. Znova tedy jsem zaťukal, a zase nic. ,,Boo?" Optám se a čekám na odpověď. Nic. ,,Boo? Můžu jít dovnitř?" Zase nic. Už jsem měl velký strach. ,,Boo jestli neodpovíš, jdu dovnitř." Řeknu ji a už chytám za kliku. Zase nic. Vole co když spí? Vždyť spala vcelku dlouho. No jo, ale mohla by taky spát. Taky možnost. Mám tam tedy vrazit nebo ne? Úplně bych tam nevtrhl, radši bych pootevřel dveře. Poslechl jsem teď svůj hlas, a pootevřel. Nahlédl jsem do jejího pokoje. ONA TU NENÍ! rychle jsem otevřel dveře a pátral po pokoji a přitom volal její jméno. ,,Boo!" Hledal jsem snad všude ale nic. Měla tu strašný bordel a po zemi šli vidět střepy po rozbitém zrcadlu. Byl jsem zděšený a nedokázal si představit, kde asi teďka je. Když v tom se ozvala menší rána ze skříně. Hned jsem k ní přišel a otevřel ji. Seděla tam sevřená v klubíčku Boo. Klepala se a plakala. Hnedka jsem ji objal a houpal s ní. ,,Ššššššš, už jsem tady. Všechno je v pohodě, jsem tu s tebou." Takhle jsem ji utěšoval dobrých patnáct minut, dokud se mi neuklidnila. ,,Pojď dolů. Udělám ti kakao a řekneš mi co se stalo ju?" Řeknu nejvíce mílím hlasem, který jsem dokázal. Kývla hlavou a šla se mnou.
Seděla na židli zabalená v dece a hladila si její kočičku jménem Boa. Přisednu si k ní a podám ji kakao. ,,Jestli se na to necítíš, nemusíš to říkat." Řeknu ji a pohladil Bou. Usrkne si kakaa a odpoví. ,,Nene, to je v pohodě..." Vyčkávala jsem na její příběh, co se jí stalo.

Boo pohl. - před tím, než přišel Hobi
Ležela jsem v posteli a spokojeně si oddychovala. Bylo mi příjemně. Od Hoseoka bylo milé, že mi udělal pokoj tak, jak ho znám. Ťuk ťuk ťuk... Ozve se od dveří. ,,Dále." Vyzvu osobu za dveřmi. Ale nikdo nevešel dovnitř. ,,Halo?" Tázala jsem se znova ale pořád nic. Tak tedy nezbylo nic jiného, než vstát, a podívat se. Nikdo nebyl na chodbě. Moc vtipné... Pomyslim si a zavřu dveře když v tom, Ťuk ťuk ťuk... Zase někdo ťukal. Na chodbě jsem ale neslyšela něčí chození a ani že by někdo okolo šel. Otevřu a zase nikdo. Zavřu za sebou dveře a chci si sednout na postel. Ale vyděsila mě jedna věc. Peřina, která byla ustlaná, byla hozena na zemi. Zvedla jsem ji a sloužila zpátky na postel. Ale zase v tom se pohnula židle. Stála jsem tam jak tvrdé Y a koukala po pokoji. Složená peřina na posteli, prudce spadla na zem. Vypadalo to, jako kdyby jí někdo strhl. Na pracovním stolu mi začaly padat tužky a i další věci. Nad svým stolem jsem měla zrcadlo. A jsme zase u toho. Ale teďka to bylo jiné.

Seděl na posteli.

V ruce měl můj náhrdelník, který jsem měla před chvílí na krku.

Počkat cože?! Jak ho dostal?! Podívám se na to místo a nikde nikdo. Otočím se znova na zrcadlo ale už nebyl na posteli......

Celá jeho tvář byla od krve! Byl nalepený na zrcadlo, olizoval ho a koukal směrem na mě. Když jsem se lekla, spadla jsem na zem a couvala do zadu. Chtěla jsem začít řvát, ale cítila jsem, jak kdyby mi někdo něčím zakrylo pusu. Drželo mě to a nemohla jsem se hnout. Pak mi to šeptlo do pravého ucha. ,,Já tě varoval..." Zase hlas neznámého za zrcadlem. Po tváři mi tekla řeka slz a snažila jsem se dostat z jeho sevření. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc mě svíral v jeho sevření. Ale tím jak jsem se kroutila, jsem přejela jeho citlivé místo. Tedy mezi nohama. Z věci, která následovala, jsem se málem pozvracela jeho nechutností. Došlo mi hned, že se mu jeho menší kámoš postavil a následovala ta nejhorší věc. Začal mě osahávát. ,,Přece jsi se měla držet od něj dál. Ale jak vidím, tak nedokážeš poslechnout." Po téhle větě mě zatáhl za vlasy. Do jeho ruky jsem zařvala bolestí a proud slz byl ještě větší než doposavad. Jemu se to nejspíš líbilo. Naskytl se mu pohled na můj krk. Po pravé straně mi jemně rty začal otírat o mou kůži. Pak následovalo to nejhorší. Začal mi olizovat krk. Využila jsem situaci, kdy si to nejvíc užíval a nebyl ve střehu co dělám, a rychle jsem se z jeho sevření dostala. Vyletěla jsem rychlostí světla pryč z jeho sevření a rychle se otočila na jeho obličeji. Šlo vidět, že se naštval. Šlo to hodně vidět. Jeho oči se začali červenat, po jeho tváři mu začaly stoupat černé žíle. Nebo aspoň to tak vypadalo. Rozeběhl se ke mě a už jsem jenom vyčkávala, kdy bude konec. Jenže ono nic. Byl přímo nade mnou v křečích se držel. Vypadalo to, že mu něco v tom brání. Jeho křeče povolili a rychle se otočil směrem pryč. Chodil po bytě a jeho dech byl rychlí. Na jeho tváři šel pořád vidět vztek. Podíval se na stůl, který byl vedle mě, a rozešel se k němu. Jeho cíl nebyl stůl, ale židle vedle něho. Popadl židli a hodil s ní pryč. Hned následovalo zrcadlo. Vzal ho a hodil s ním o zem. Převrhl každou skříň a stůl, dokud nic nezbylo. Opřel se o postel, a snažil se uklidnit. Já jsem se strachy klepala a brečela. ,,Uteč," řekl flustrovaně. ,,Schovej se." Řekl stejným tónem. Nevěděla jsem co dělat, mám ho poslechnout nebo ne? ,,Tak běž!" Rozeřval se na mě a jeho červené oči si mě měřili. Své klepavé, slabé nohy mě sotva unesly. Co jsem se postavila, hned jsem spadla. Pozoroval mě svým pořád stejným obličej. Nedokázala jsem nic. Podívala jsem se na něho a čekala co udělá. Rozešel se ke mě. Nalepila jsem se na skříň, která byla za mnou, a rozbrečela se více. Tuto věc jsem nečekala. Něžně mě vzal do jeho náruče, a tak též něžně mě položil do skříně. ,,Varuju tě, vyhýbej se zrcadlům. Udělej to. Bude to pro tebe a tvé okolí lepší. Jinak toho budeš fakt litovat." Řekne hlubokým hlasem a zavře dveře. Po jeho zavření dveří jsem slyšela další ránu. Ale ta rána už nebyla, že by do něčeho uhodil nebo by s tím třískl. Teďka to byl on, kdo sám sebou třískl. Ale bohužel nevím o co. Po nějaké chvíli jsem něco slyšela, ale už mi to bylo jedno. Někdo za dveřmi promluvil. Hlas jsem poznala. Byl to Hoseok.