Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°Ty+Já=On°

Po mé historce se na mě Hoseok dívá jak na smutné koťátko. Takže starostně. Dopiju své kakao a cítím se lépe. Zahřálo to mě i můj hladový žaludek. Hoseok mě odvede do jeho pokoje pro změnu. Tam se mnou tráví celý den. Hrajeme spolu hry a děláme kraviny. Všimla jsem si na něm ale menší změny. Hoseok ale nosil vždycky jenom krátké trika, teďka je má dvě. Jedno dlouhé a na tom má krátké. Pod úplném dlouhým rukávu na jeho ruce jde vidět něco, co omotává jeho ruku. ,,Hoseoku?" Zeptám se. Hobi se usmál a čekal. ,,Co to máš pod tím rukávem? Ty sis něco udělal?" Moje otázka ho tak zaskočila, že jeho úsměv opadl ze sekundy na sekundu. Nevypadá úplně šťastně. ,,Ne to... To jsem si udělal, když jsem byl na tréninku." A falešně se usměje. ,,Hoseoku, nejsem blbá, vím že lžeš." Začne být ještě více nervózní. ,,Hoseoku, neboj se to říct." Chvíli váha, polkne si a konečně odpoví. ,,Od toho incidentu, jak jsme byli v tom domě, se mi začali dít divné věci. Probouzíme se v noci na nějaké rány, jako kdyby někdo něčím hodil přímo u mé hlavy. Ale když se podívám nic se nestalo. Pořád mám pocit, jako kdyby mě něco sledovalo všude. A..." Nedořekne svou větu a zastaví se. Jeho ruce se začnou klepat. Rychle ho chytnu mou levou rukou za ruce hladím ho po tváři pravou rukou. ,,Hobi klid. Všechno je dobré ano?" To je poprvé, co jsem mu řekla Hobi. Podívá se na mě a snažil se uklidnit. ,,Boo to nemusíš řešit." ,,Musím, jsi můj jediný kamarád." Moje věta ho překvapí. ,,Boo, ale já mám menší poruchu, chápeš? To může zase být kvůli tomu. Neřeš to." V jeho hlase jsem slyšela strach. ,,No tak mi ale vysvětli to s tou rukou. To sis neudělal sám, nebo ty se sebepoškozuješ. Jinak to nechápu." Šeptne mi, že to řekne. Ale nikomu jinému to nesmím říct. ,,Ok, poslouchám." Nadechne se a spustí. ,,Spal jsem, nic se nedělo. Prostě jsem měl nějaký blbý sen, nedokážu si na něj vzpomenout, vzbudil jsem se, a myslel, že v tu chvíli umřu." U posledního slova se mu zlomí hlas a skoro se rozbrečel. Objala jsem ho a zase utěšovala. Teďka ale fakt plakal. Po chvíli pokračoval. ,,Když jsem se vzbudil, nemohl jsem otevřít oči a ani mluvit. Jako kdyby mi to přilepilo pusu a oči, abych nemohl nic. Potom.. potom mi to začalo mluvit do ucha, byl to nějaký kluk nebo já fakt nevím, a on.. on mi.. mi..." Nemohl to doříct, protože měl hysterický záchvat. Zase jsem ho objala, hladila ho po zádech a houpala s ním. ,,Hobi klid.. v klidu. Jsem tu s tebou." Hoseok je sám o sobě velice zvláštní kluk. Od všech je hodně odlišný. Jeho mamka mi říkala, že má problém si uhlídat veškeré emoce. Takže když má hysterický záchvat, musím na něj opatrně, abych se ho nějak nedotkla (urazila apod...). ,,Já mám strach Boo." Řekne z nenadání a pokračuje v pláči.
Asi pět minut jsem ho musela uklidňovat, aby vůbec dokázal mluvit. ,,Tak to řekneš někdy jindy." Na mou větu neodpověděl. Když koukal do země, najednou vykulil oči a zrychlil se mu dech. ,,Ne, teďka už ti to musím říct." Chytne mi ruce a upřeně se mi podívá do očí. ,,On mi to vril.. vril mi text. Na ruku. Celý jsem byl od krve." Dořekne a snaží se zadržet slzy. Začínám mít ještě větší strach. Takže on mu dělá tohle, kvůli tomu, že jsem v Hoseokovo přítomnosti? Nemůžu přestat přemýšlet proč mu to dělá. Rychle jsem vstala a rozešla se do svého pokoje. Můj pokoj byl... v normálním stavu, jako předtím. Hoseok šel za mnou a chtěl něco říct. Jenže to by ho taky nepřekvapil ten pokoj. ,,Jak?" Šeptne a udiveně se na mě podívá.

V 23:30 hodin - Boo pohl.
Sedím na střeše od Hoseokova domu. Potřebovala jsem se nadechnout čerstvého, nočního vzduchu. ,,Co tu děláš?" Zeptá se hlas za mnou, který patří Hoseokovi. Opatrně dojde až ke mně, a posadí se na pravou stranu vedle mě. ,,Potřebuju trošku vzduch. Chňapeš?" Zasmějeme se a posloucháme ptáčky, jak zpívají. Po necelých pěti minutách přerušil klidné ticho mezi námi. ,,Když mám nějaký problém, a chci se uklidnit, chodím sem a poslouchám zvuky města s přírodou." Usměje se a zavře oči. Já udělala totéž. Chladný noční vánek nás šimral na naší teplé kůži. Po chvíli mám zas ten pocit. Zase mě někdo sleduje. Otevřu oči a kouknu, jestli nás nechce vyrušit ten neznámí hoch. Ale tentokrát ne. Teď je to Hoseok, kdo mě pozoruje. Usměju se na něj a úsměv mi opětuje. ,,Až se vykoukáš, tak řekni." Mě by nikdo nechtěl mít na rande. Skazila bych to přesně takhle XD. ,,Tak to bude na dlouho." Řekne s mírným úsměvem na rtech. Zasměju se, a jemně ho bouchnu do ramene. ,,Ty jseš ale vtipkař." ,,To není vtip." Nad jeho větou jsem nadzvedla obočí. ,,Cože?" Šeptla jsem. Pomalinku se začne ke mě přibližovat. Už nás dělí jen pár milimetrů když v tom... NĚCO SPADLO. Jsem ráda, že jsem se probudila z tohoto hrozného snu. Ale odkud se vzala ta rána. Teďka se ozvala další řada a něčí vzlyky a zadržování hysterického řvaní. Vstanu z postele a rozejdu se ke dveřím. Malinko je pootevřu a nahlédnu. Po schodech nahoru běží vyděšeně Hoseok. Zase plakal, ale teďka fakt hodně. Rychle zamíří ke mě, když vidí, že koukám ze dveří. Rychle je otevře a silně mě obejme. Za chvíli je mé rameno mokré od jeho slz. ,,Hobi, co se děje? Nemůžu dýchat jak mě držíš." Málem mě shodí na zem, jak mě silně drží. ,,Rodiče.. rodiče!" Z jeho vychylování jsme měla strach. ,,Pojď si sednout." ,,Ne! Musíš mi pomoc! Musíš za mnou jít!" Vychyluje a za ruku mě někam tahá. Když jde ze schodů dolů spadne. Postaví se rychle na nohy a zas jde. Vedl mě celou dobu do obýváku. Mezi futry padl na kolena a rozbrečel se naplno. Pochopila jsem proč.

,,HOBI!"