Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°Co to?°

Hoseok pohl.
Hodinu už sedím doma, a přemýšlím nad Booniny vyjádření v nemocnici. Na jejích očí jsem viděl strach a klepala se v mém objetí. Něco se děje, možná má nějaké halucinace ale to nevím. Byla ale jiná než obvykle. To jsem poznal. Mám vcelku o ní strach, ale to jsem nikdy dříve neměl. Její chování se celkově změnilo. Takže to co jsem si o ní myslel, že je na všechny hnusná a protivná, tak jsem to neviděl. Chovala se ke mě mile když jsme si povídali, ale jen ten konec byl trošku divný.

,,Hobi, co se děje že nejíš?" Ptala se mě mamka a pohladila mě na rameni, jako kdybych byl pořád malé dítě. ,,Mami, už nejsem malé dítě, jo? A nejím protože... Prostě nemám hlad." Nevím proč se to se mnou najednou děje. Mám najednou větší strach o Boo než o ostatní. Že by to byla láska?;) Na to vůbec nemysli sakra! Nemůže být pravda, nebo snad ano?

(Hobi v tomhle příběhu není moc oblíbený u lidí a od doby co ho nechali samotného, začal v hlavě slyšet tyto hlasy který si s ním povídají)

Odešel jsem do svého pokoje. Byl jsem celý čistý, v pyžamu atd... Něco mě nutí si vzít telefon, a napsat nebo aspoň zavolat Boo. Ale co když ji vyruším? Nevyrušíš a dělej napiš jí! Dobrý nebuď na mě hned toxic ;-;. Udělám to, nebo aspoň ji napíšu.

CHAT SDÍLENÝ S UŽIVATELEM JMÉNEM - BOO :)

VY: Ahoj Boo, chci se jen ujistit, že jsi v pohodě :)

Posláno v 21:39 h.

A od té doby mi neodepsala. Čekal jsem až do desíti večer, ale nic. Nejspíš bude spát. Asi jdu taky. Mám ji udělat radost a navštívit ji zítra? Boha jeho, ty ses nám vážně do někoho zamiloval. Už plánuješ svatbu? :3
Nad tímhle už jsem nechtěl přemýšlet a šel si rovnou lehnout. Doufám že je v pořádku.

Boo pohl.
Od té doby co Hoseok odešel, jsem zůstala na pokoji sama. Najednou ale někdo zaťukal na dveře. ,,Ano?" Řekla jsem a otočila se ke dveřím. Nic. Nikdo neodpovídal a ani nevcházel dovnitř.
,,Halo?" Otázala jsem se znova. Pořád nic. Mohli to být děti z dalších pokojů a dělat si ze mě srandu. Tak jsem to neřešila a lehla jsem si pohodlně do postele a zavřela na chvíli oči. Bylo takové příjemné ticho a mohla jsem jen slyšet ptačí zpěv z oken. Najednou jsem slyšela otevření dveří. Podívám se, a nikdo tam není. Já ty děcka zabiju! Zaklela jsem a rozhodla jsem se promluvit. ,,Děcka to není vtipné! Běžte si hrát na hřiště." Chtěla jsem vstát a podívat se mezi dveře, naštěstí někdo přišel. A ten někdo byla sestřička. ,,Děje se něco?" Otázala se. ,,Proč ty děcka otevírají dveře? To si je nemůžete hlídat?" Nadávala jsem, ale na jejím výrazu šla vidět nechápavost. ,,Jaké děti? Vždyť leží ve svém pokoji a mají zakázáno jít z pokoje stejně tak, jako vy." Po téhle větě mě zamrazilo. Vždyť se dveře otevřeli sami a někdo na ně klepal. ,,Ale vždyť dveře se sami otevřely a někdo ještě na ně klepal." V tom mě přerušila. ,,Ty dveře jsou staré, tak se mohou otevřít nechtěně sami. To klepání mohli znít reálně ale mohl to být průvan. Buďte v klidu a uvolněte se. Vím že máte strach z nemocnic, ale tady se vám nic nestane ano?" Na její dlouhý monolog jsem kývla hlavou a rozhodla se co nejvíce uvolnit. Ale moc mi to tedy nešlo. Znovu jsem zavřela oči a uvolnila se. Když v tom zase slyším ty otravné dveře jak vržou. Sestřička mi řekla, že je nechá otevřené kvůli vzduchu. Zamručela jsem, protože už mě ty dveře vyloženě srali. Otočím se na bok a otevřu oči. Jelikož jsem se otočila na bok směrem ke dveřím, tak jsem mohla vidět zas prázdné dveře. Že já sem lezla! Řekla jsem si pro sebe a začala pomalu zase zavírat oči. Zase dveře zavrzaly. Zase jsem zamručela a otevřela oči. Čumím na dveře jak debil. Kdyby mě někdo viděl, tak by viděl ten můj zoufalí obličej. ,,Co je toto za místo?" Zeptala jsem se sama sebe. ,,Můj hřbitov." Odpovím si a zasměju se. Dveře zase zavržou a poté jsem se lekla toho, co se stalo. Dveře sebou rychle a hlasitě práskly. Vedle mě byl stolek který sebou taky hodil na zem. V tuhle chvíli jsem nevěděla co mám dělat. A řešení jsem přeci našla. Přede mnou bylo tlačítko, abych zavolala sestru. Chtěla jsem vstát a jít pro ten čudlík, ale ono ne. Něco mě drželo. Nevím vůbec co to bylo, ale prostě mi to drželo ruce a nohy a nechtělo mě to pustit. Nedokážu pobrat proč, ale vážně mě něco uspalo. Z ničeho nic jsem zavřela oči a usnula. Jakože wtf ale co se to stalo?

Probudím se druhý den, ale nejsem v pokoji v nemocnici. U koho to jsem?! Vyjekla jsem a prudce se posadila. Nedokážu pobrat co se teďka stalo a už vůbec ne, kde to sakra jsem. Nevypadá to tu nejhůř, ale jako kdybych byla v nevím pokoji. A odhaduji že to bude klučičí pokoj. Když jsem se podívala na budík, bylo 9:57 hodin. Bylo mi špatně. Motala se mi hlava a ještě k tomu jsme byla unavená. Jak můžu být unavená, když jsem spala? Na tuhle otázku už jsem si nedokázala odpovědět. Chtěla jsem se podívat z okna, abych měla trošku tucha, kde to vlastně jsem. Sedla jsem si na postel a snažila se vstát. Naštěstí se podařilo. Udělám maličký krok, a hned spadnu. Udělala jsem takovou hlasitou ránu, že to museli slyšet sousedi. ,,Auu!" Zařvu potichu (chápete, takový to že si zašeptáte)
a snažím se vstát. V tom se prudce dveře rozlétli a mohla jsem spatřit osobu. Ale tou osobou byl někdo, koho jsem nečekala.

Hoseok