Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°PŘESTAŇ UŽ!°

Boo pohl. - V průběhu jejího šoku
Nacházela jsem se v obřím tmavým domě a utíkala pryč někam do neznáma. Byla jsem oblečená v jeho oblečení. Cítila jsem ho. Pořád mě sledoval. Cítila jsem jeho dech na mým krku. Doběhla jsem do slepé části domu. Když jsem se otočila, stál tam. Nechutně se usmíval a jeho ústa byla celá od krve. Pomalým krokem se ke mě rozešel, a pořád jsem slyšela jeho hlas. ,,Pouto nezlomíš." Šeptal znova, znova a znova. Tři metry ode mě se zastavil, a vychutnával si pohled moji vyděšenou tvář. Cítila jsem, jak moje tělo se přestalo ovládat a jako hadrová panenka, jsem se složila k zemi. Lapala jsem po dechu a snažila se postavit na nohy. Ale marně. Skláněl se ke mě, a já vyčkávala na to nejhorší. Natáhl ke mě ruku a mě se najednou zavřeli oči. Prostě tma.

Probudila jsem se v místnosti, která byla tmavá jako les v noci a nikde nebylo. Když jsem se posadila, uviděla jsem naproti sobě zrcadlo, v němž byl můj odraz. Viděla jsem sama sebe, celou od krve. Mé oblečení bylo taktéž od krve a bylo roztrhané. Mé žíly na krku a na rukou jsem měla vystouplé. V zápětí za mnou seděl zase on. Taktéž celý od krve. Teďka ale měl bílé oči a ze rtů mu padaly kapky krve. Nemohla jsem se hnout. Byla jsem v pasti. ,,Jsi moje. Jen moje." Šeptl mi do levého ucha. V tom jsem cítila obrovskou bolest vevnitř svého těla, jaký kdybych se měla každou chvíli rozpadnout. ,,AAAA!" Řvala jsem bolestí. V tu chvíli už jsem necítila nic. Panenky se mi protočily a já viděla jen bílo.

Když jsem se probudila, viděla jsem okolo Hoseokova postele nějaké kluky. Měla jsem strach. Hlavně o ně. Nechtěla jsem, aby byli v mé přítomnosti. Stačí mi to, co se děje Hobimu. Taky mu dělá bůh ví co všechno. Všichni na mě vyděšeně dívali. ,,Už zase?" Šeptl Hoseok. Já jen kývla.

Po všem vysvětlování jsem měla ještě větší strach. Vždyť si musí myslet, že jsem nějaký psychopat! Říkala jsem si pro sebe v hlavě a klepala se strachem. Jeden kluk se mi vysmál. Aspoň mě to tak přišlo. Odpálkovala jsem ho a snažila se je ignorovat.

Po chvíli přišel někdo ke mě a začal mě jemně hladit po zádech. Po doteku jsem poznala, že je to Hoseok. Malinko jsem se zachvěla, ale i uvolnila. Slyšela jsme ještě nějaké narážky na mě a na Hoseoka. Ignorovala jsem to.

Po chvíli se rozhodli, že odejdou. Ani jsem je nezdravila a nechala je být. Víte jak se říká, i blbec je rád na světě ;). Jsou to nějaký machři a zároveň i blbci. Hoseok se po chvíli ke mě přitulil. Bylo mi v jeho objetí tak teplo a příjemně. Otočila jsem se směrem k němu, a objetí jsem mu opětovala. Společně jsme usnuli v hřejivém objetí toho druhého.

,,Vstávat. Halo halo halo?" Žďouchal do mě někdo. Znělo to jako ženský hlas. Taky že to byla postarší paní. Hoseok se probudil a s tou ženou se objal. Nejspíš nějaká známá. Taky že jsem se nemýlila. ,,Boo, tohle je moje babička. Babi, totok je Boo." Uklonila jsem se. Jeho babička vypadala vyděšeně a zároveň smutně. Nejspíš už to o nás věděla, ale proč vyděšeně? ,,Šup, zbalte si věci co tu máte a jedete ke mě." Já tak učinila. Když jsme odcházeli, mohli jsme spatřit policii a policejní pásky přes sesteru. Nahánělo mi to husí kůži.

Byli jsme před malým rodinným domečkem, který byl poblíž lesa. Já tak nenávidím lesy. Když jsme vešli dovnitř přes práh, cítila jsem zajímavou vůni. Vonělo to tu krásně. Byl tu i příjemný chládek. ,,Boo, kam si máš dát věci ti ukáže Hoseok. Pak přijďte dolů." Řekla paní a rozešla se pomalým krokem do kuchyně. Hoseok mě pobídl hlavou, ať jdu za ním. Dovedl mě k pootevřeným dveřím. Ony dveře jsem otevřela a naskytl se mi pohled na světle fialovou místnost, ve které byli po stranách pár skříní a uprostřed u okna byla velká  postel. ,,Tenhle pokoj byl dřív můj a mého bráchy." Přerušil klidné ticho Hoseok. ,,Aha." Šeptla jsem. ,,Já nevěděla, že máš bráchu." Podívala jsme se na něj a on se mírně usmál. ,,Potom ti klidně něco k němu řeknu." Podíval se, mile se na mě usmál a šel nejspíše dolů.

Seděli jsme na gauči.Jeho babička je tak milá. Dokonce ví, co mám ráda za nápoj. Takže jsem si spokojeně popíjela kakao a poslouchala nějaké historky z jejího a Hoseokova života. Byla sranda a pořád jsme se smáli. Sem tam často Hoseok zčervenal. Bylo to roztomilé. Já jsem bohužel o sobě nic nemohla říct. Já o své minulosti nic nevím. Jen to, že mi zemřeli rodiče a žila jsem s babičkou ve vesnici a pak se přestěhovali do Soulu. Pak už jsme nikdy nic nezažila záživného. ,,To mi je líto." Šeptl Hoseok a sklopil hlavu. ,,Ani nemusí. Já to radši vědět ani nechci." Odpovím mu. ,,Proč?" Zeptala se naopak jeho babička. ,,Protože jsem slyšela od své babičky, že mě tak mučili, až jsem z toho měla otřes mozku. Proto si na ně nepamatuju." Řekla jsem bez emocí. I když jsem měla menší smutek. Už mezi námi panovalo trapné ticho. Bylo mi to trapné. ,,Boo?" Zeptal se Hoseok. Podívala jsem se a naznačila, ať mluví. ,,Co to máš na rukou?" Zněl velice vyděšeně. Podívám se na své ruce. CELÉ OD KRVE! A poté jsem cítila bolest v rukou. Začala jsem brečet, jak to bolelo. Cítila jsem, jak začínám slábnout.

,,PŘESTAŇ UŽ!"