Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°Breath°

Odteď začínají jeho hry. .

Začala jsem utíkat někam do neznáma. Nevím vůbec, proč jsem začala běhat. Původně jsem nic neměla dělat, ale zase se moje tělo ovládalo samo.

Cítila jsem pořád nějaký pohyb okolo sebe. Ano, vážně. Všude okolo sebe jsem cítila něčí pohyb.

Nevím vůbec, co to do mě v poslední době vjelo. Měla jsem strach se otočit, že bych toho jednou litovala.

Ale zvědavost mi nedala a já se otočila tehdy, když už jsem ty pohyby necítila. Zastavila jsem a ohlédla se.

Nikde nebyl. Ale pocit, že tu někde je mě neopustil. Nervozitou jsem si prohrábla vlasy a dívala se do všech světových stran.

Když už jsem si byla jistá, že vážně nikde okolo mě nic není, otočila jsem se a uvědomila si, před čím jsem se teďka nacházela.

Černá obrovská budova, ve které jsem byla před sedmi dny. Budova, která bude poslední, co uvidím v mém životě.

Nezbývalo mi nic jiného, než jít dopředu k té obrovské budově zla. Než jsem tam vešla, naposledy jsem se ohlédla za sebe.

Nutilo mě to se otočit. Popravdě za mnou nic a ani nikdo nebyl. Jedině dobře. Pak když jsem se otočila zpět na dům, zděsila jsem se.

Dveře, které byli doposavad zavřené, byli podrápané, celé od krve a otevřené. Když jsem přišla blíže, z krve tam byl text.

Už bylo na čase. Chyběla jsi mi, strašně moc.

Nahnalo mi to husí kůži. Dveře se najednou sami pootevřeli a mě se naskytl pohled do budovy.

Teďka ale vypadala jinak, než předtím, když jsem tady byla poprvé. Dřív to tu bylo... více naměřené na historii. Teďka, teďka to tu vypadalo jak ve starém domě, jak známe dnes.

Několik místností, v niž byl nábytek, trošku moderní. První místnost byla předsíň spojená s chodbou, která vedla do dvou směrů.

Do leva a do prava. Vešla jsem dovnitř a do nosu mě praštilo teplo budovy. Když jsem tu byla se školou, bylo tu chladno a temno.

Teď? Teď jsou tady velká okna, přes které jde světlo. Ale tato budova neměla jiný barvy, než bílou, šedou a černou. Všechno tady bylo v těchto odstínech.

Chvílemi jsem si myslela, že se můj život tady odehrává jen v černobílém světě. Dělalo to takový efekt, jako kdyby to byla pravda.

Dveře za mnou se prudce zabouchly. Leknutím jsem poskočila a otočila jsem se na dveře. Ty dveře byly skoro na rozpadnutí. Vážně, div že tady ještě drží.

Pomalu jsem se otočila zpět. Šedé popraskané zdi tvořili obrazy, z niž jsem poznala nějaké osoby. Ty obrazy byli nějací lidi, kteří tady byli.

Fascinoval mě jeden obraz, který byl pod rámečkem popsány. První byl vcelku zajímavý. Zjistila jsem, že se pod rámečkem se píše jejich příběh, který sami napsali.

"LEE FELIX"
Odehrával se rok 1953

Od toho dne, kdy můj dobrý přítel Bang Christopher Chan se pohřešoval, jsem zjistil, že on je přesně jedna a ta samá věc, kterou jsem musel předat svému nejbližšímu příteli Hwang Hyunjiovi. Dodnes se ještě vídáme a jsme zase všichni spolu, jako jsme byli předtím. Bohužel Yoongi pořád není s námi a čekáme na něj.

Doufám, že bude zase brzy s námi...

---

Tento obraz mě donutil se na něj koukat pořád. Bylo to... zajímavé. Nevěděla jsem, a kom vůbec mluví a taktéž jsem nechápala, kdo to byl.

A i ten "Lee Felix" mi připadal velice elegantně. Na to, v jakým roce žil, mi přišel až andělsky hezký.

Moje oči byli upnuté na tom obrazu. Najednou za mnou něco spadlo. Reflexivně jsem se otočila.

Nic. Všechno bylo na stejném místě, jako předtím. Otočila jsem se zpět na obraz a nevěděla jsem, zda se mi to jen zdá. Jeho oči, dívali se na mě.

Měl změněnou celou pozici svého těla a oči se jeho upírali na ty moje. Byla jsem vyděšená. Rychle jsem si promnula oči, zda se mi to jen zdá.

Potom, co jsem se znova podívala na obraz, už tam nebyl. Jen samotná místnost, ve které se nacházel.

Hnedka jsem se otočila a hnedka se rozhlížela po místnosti, zda mě tady zase něco nezaujme.

Popravdě nic. Byli tu gauče zabalené v dece, a nějaká krabice, taktéž zabalená. Zvědavost mi nedala a odhalila jsem, co je pod tou látkou.

Byla to stará televize. Byla celá od prachu a její prasklina na monitoru byla přes celou obrazovku.

Vedle ní byl nějaký stroj, který je připojený k tomu. Po chvíli jsem poznala že se jedná o DVD přehrávač.

Šla jsem si sednout na ten gauč, protože mě najednou začali bolet nohy. Nebyla jsem nijak vyčerpaná. Spíše mě bolely chodidla.

Sedla jsem si tedy na přikrytý látkou gauč a sledovala monitor televize. Viděla jsme v něm můj odraz, ale pak už ne jen můj.

Někdo za mnou přišel a opřel se o opěradlo. Do tváře jsem osobě neviděla, ale poznala jsem onu osobu podle vzhledu, konkrétně vlasů a stylu chození.

,,Už jsme konečně jen já a ty. Jen my dva o samotě."