Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°Dobrou°

Boo pohl.
Myslela jsem, že se mi to jenom zdá. ,,Boo, děje se něco?" Zeptal se Hobi a díval se mým směrem.

Seděl tady s námi a díval se na mě. Na stole velde něj byla vidlička, do které cvrnkul a ta spadla. ,,Co to bylo? Kdo to udělal?"

Zeptala se vyděšeně jeho babička. Já jsem ho pořád pozorovala. Usmíval se na mě nechutným úsměvem a naklonil hlavu na stranu.

Pomalu jsem vstala ze židle. ,,Boo?" Díval se na mě vyděšeně Hobi. Začala jsem kulhat směrem ke dveřím do chodby. ,,Počkat, já už chodím?!"

Když už jsem stála mezi dveřmi, vyjekla jsem. Vyběhl ze židle přímo na mě. Začala jsem pištět a utíkat pryč z baráku někam do lesa.

Ještě větší plus bylo, že jsem byla jenom v papučích. Takže běh nebyl úplně úžasný.

Běžela jsem někam do lesa, vůbec nevím kam. Neohlížela jsem se za sebe a pořád běžela rovně.

Když už jsem byla zadýchaná, musela jsem zastavit. Ohlížela jsem se kolem sebe. Pořád jsem měla pocit, že stojí přímo za mnou.

Neviděla jsem nikde nic. Poté jsem slyšela něčí hlas, jak volá moje jméno. Byl to Hoseok. ,,Tady jsem!"

Zařvala jsem na zpátek. ,,Pojď domů! Nevím kde jseš!" Zařval opět na zpátek Hobi. Šla jsem tedy opatrně za hlasem.

Nevěděla jsem, jestli tomu mám věřit. Ale řekla jsem si, že by to mohl být on. Přeci za mnou už chtěl jít. Nezbývá mi nic jiného.

Šla jsem pomalým krokem směrem k Hobimu. Ohlížela jsem se kolem stromů, abych měla jistotu, že tu nikdo se mnou není.

Najednou bylo ticho. ,,Hobi? Kde jsi?" Řvala jsem na celý les. Nic. Nikdo se neozval. Znova jsem zavolala jeho jméno.

Pořád nic. ,,Jdi se mnou." Šeptl mi do ucha něčí hlas, který patřil chlapci za zrc.

Začala jsem zrychleně dýchat a klepat se strachem. ,,Jsem strávená?" Šeptla jsem otázku sama pro sebe a rozbrečela jsem se na místě.

,,Byla to past!" Zděsila jsem se. V tu chvíli jsem něco uslyšela za sebou.

Rychle jsem se otočila, a tím se mi začala motat hlava. Měla jsem strašný strach a neudržela jsem se na nohou. Tím pádem jsem spadla a pak už jen tma.

---

Slyšela jsem hodiny, jak tikaly. Nemohla jsem otevřít oči, jak jsem byla slabá. Nebylo mi vůbec dobře.

Cítila jsem, jako kdyby se svět kolem mě točil tak rychle. Když jsem začala vnímat trochu okolí, cítila jsem, že ležím na něčem měkkém. Takže matrace.

Cítila jsem strašný puch. Bylo to, jako kdyby to mělo každou chvíli shnít. Dělalo se mi z toho špatně.

Na rukou a na nohou jsem cítila něco studeného a kovového. Když jsem se pohla, slyšela jsem cvakání řetězů.
Byla jsem připoutaná na řetězech.

---

Bez jakéhokoli důvodu jsem se posadila, dýchala rychle a byla spocena. Motala se mi strašně hlava a bylo mi špatně.

Když jsem se rozkoukala po místnosti, byla jsme naštěstí zpět u Hoseokovi babičky doma.

Byla jsem ve svém pokoji a nikdo tu se mnou nebyl. Myslela jsem že se můžu postavit, ale ono to nešlo.

Hnedka na své posteli na mém klíně jsem měla střep zrcadla. Lekla jsem se, když jsem spatřila na něm krev.

Myslela jsem, že znova omdlím. Krev se vpíjela do peřiny a přibližovala se ke mě. Jenom ke mě, ne do stran.

Peřinu se střepem jsem odhodila na zem. Postavila jsem se na nohy a šla z pokoje. Spíše běžela.

Snažila jsem se někoho najít, ale nikdo nebyl doma. O to jsem měla ještě větší strach. Bylo teprve 8:27 hodin, nemohli jen tak najednou zmizet.

Vzpomněla jsem si. Už jen dva dny. Bude to horší než předtím. A zítra to bude nejhorší.

Po celém domě jsem běhala a hledala někoho. Nikdo nikde. Měla jsem záchvaty breku a klepala jsem se. ,,Kde jste kdo?" Zeptala jsem se sama pro sebe.

Potom jsem na kuchyňské lince sponzorovala papírek a vedle něj tužku. Vzala jsem ho do ruky a četla. Poznala jsem, že to bylo Hoseokovo písmo.

---

Ahoj Boo, s babičkou jsme si vyšli jen na menší procházku. Promiň že jsem ti včera nic neřekl. Babička se mnou chtěla na procházku, protože potkáme známí a chceme si povídat.

Budu rád, když bys taky vytáhla nohy ven a šla za námi. Mají potom tu být i se mnou moji kamarádi, jak si je viděla naposledy v nemocnici. Možná by ses s někým mohla dát dohromady ;)

Možná by ti to mohlo i pomoc s kotníkem, mohla bys ho nějak procvičit a mohlo by to být třeba lepší.

Děkuji za přečtení a čekáme na tebe u kačáku v parku ;)

H

oseok~

---

Dočetla jsem vzkaz a ulevilo se mi. Když jsem se nějak uklidnila, dala jsem si jogurt.

Ale jediný problém který tady je, že se musím jít převléknout do pokoje. No jo, ale co ten střep s krví?

Rozhodla jsem se to risknout a rychle si vzít oblečení. Vyšla jsem po schodech a zastavila se u mých dveří.

Otevřela jsem dveře a lekla jsem se. Po zemi byli všude střepy a byli taky od krve. Opatrně jsem přešla střepy ke skříni a tam vzala nějaké oblečení.

Hned poté jsem se vydala zpátky dolů. Snažila jsem se být klidná, ale když jsem se zazírala do jednoho střepu, zastavila jsem se.

Ve střepů byl odraz toho domu, ale z pohledu stropu. Stál tam pode mnou. Chodil sem a tam. Poté se zastavil. Byla jsem připravená utíkat pryč.

A udělala jsem jedině dobře. Prudce se na mě podíval a já vyjekla. Kulhala jsem po schodech dolů a tam se posadila na zem.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Potom jsem se převlékla a vyšla z domu směrem park - kačák.

Neměla jsem příjemný pocit. Nikdo okolo mě nebyl. Ale pořád jsem měla pocit, že tu se mnou někdo je. Nepopsatelný pocit.

Hned co jsem zabočila a naskytl se mi pohled na rybník, zvedl se mi žaludek a začala jsem pištět.

Nějací děti a matka... Byli mrtví! Matka byla mrtvá na lavičce, neměla oči. A děti byli utopené v rybníku. Přesně, jak v tom snu!

,,Zavolejte policii!" Zapištěl někdo za mnou. Byla to žena a vedle ní byla její kamarádka.

Brečela jsem, jak jsem byla vyděšená. ,,Já ne..." ,,NEPŘIBLIŽUJ SE!" pištěla její kamarádka, natáhla ruku a volala policii. Když jsem se na sebe podívala, pochopila jsem.

,,TY HAJZLEEEE!"