Zrcadlo [Yoongi FanFiction] ✔️

°Last 24 Hours°

Boo pohl.
Byla jsem v rozpacích a měla jsem o Hoseoka strašný strach. Nepřála jsem si, aby se Hobimu něco stalo. A to něco by byla jeho smrt.

Důvod proč jsem tak vyjekla na něj? Znova u mě stál a šeptal mi do ucha jednu jedinou větu. ,,Pokud to udělá, umře." Proto jsem na něj vyjela.

Hned jsem se Hobimu omlouvala a snažila se uklidnit. Je to pro mě nesmírně hrozný týden. Prakticky poslední týden mého života.

Hobi, úžasná duše mi všechno odpustil a objal mě. ,,Vím, s čím se teďka potýkáš. Ale teďka jsem tu já s tebou. Nic se ti nestane." A po jeho větě mi začal hladit záda.

Skoro jsem mu na hrudníku usnula. Bylo mi s ním příjemně a byla jsem spokojená. Tedy jenom na chvíli, dokud jsem zase něco neviděla. A to něco byl další sen.

---

Viděla jsem les, a v něm jeho dům. Střih, nacházela jsem se uvnitř toho domu, kde byl on otočený zády a seděl naproti zrcadla.

Rozešla jsem se za ním. Po pár mých kroků se z něj stal popel. Zmizel mi před očima a naskytl se mi pohled na zrcadlo. Dveře od téhle místnosti se najednou zavřeli. Prakticky sebou práskly.

Já jsem se otočila na dveře a zjistila, že jsem tady zamčena. Otočila jsem se zpět na zrcadlo a leknutím jsem sebou trhla.

Seděl na zemi a díval se na mě. Svůj odraz jsem neviděla, viděla jsem jeho. Najednou jsem si sedla taky a dívala se mu celou tu dobu do očí.

Panovalo mezi námi ticho do té doby, než ho přerušil. ,,Pojď ke mě." Řekl a nastavil ruku, která koukala ze zrcadla.

Přišlo mi to jak v nějakém fantasy filmu. Moje tělo se najednou rozhodlo, že mu tu ruku podám.

Dotkla jsem se jeho ledových prstů a propletla si s ním prsty. Moje prsty začali najednou být taktéž studené. Pak už se mnou trhl a táhl mě k němu.

Já křičela bolestí. Nebylo úplně příjemné se drát tím sklem k němu. Pak jsem cítila ostrou bolest na hrudi.

---

Otevřela jsem oči a nacházela jsem se v posteli. Když jsem se podívala na budík, bylo 2:35 hodin.

Necítila jsem se znova dobře. To už se prakticky cítím hrozně pořád. Pořád mám pocit, jako kdyby mě sledoval, jako je tenhle moment.

Nemýlila jsem se vůbec. Okolo mě byla tma, a naproti mé posteli jsem viděla něčí odraz. Hnedka jsem věděla komu ten odraz patří.

Patřil tomu klukovi za zrcadlem. Sledoval mě a neupustil ze mě oči. Hnedka jsem zjistila, že je přede mnou zrcadlo, ve kterém je právě jeho odraz.

Klepala jsem se strachy a nemohla skoro dýchat. ,,Už je čas." Řekl najednou hlasem, ve kterém jsem nedokázala rozpoznat emoce, které v něm panovali.

,,Na co?" Špitla jsem potichu a byla narvaná na kraji postele. ,,Dnes v 23:45 hodin." A po jeho větě se mi znova zavřeli oči. Zase jsem nějak usnula.

Otevřela jsem oči a hnedka jsem se podívala na čas. Probudila jsem se ve stejný čas, jako jsem znova usnula. A od té doby jsem neusnula.

V sedm ráno už se vzbudil i Hoseok. Neviděla jsem ho, že se probouzí, já to cítila. Od té doby, co jsem ho dneska viděla (může za zrcadlem), mám divný pocit.

Ale není to ten strachu, který ve mě panuje pořád. Teď to byl takový, že jsem všechno vnímala citlivěji. Cítila jsem každý pohyb okolo sebe i venku.

Dnešní snídaně nebyla. Hobi si s jeho babičkou dali, ale já ne. ,,Vždyť jseš úplně na kost! Od té doby, co jsi tady, všechny noci zvracíš a pořád chodíš na záchod."

Řekla jeho babička s vyděšeným výrazem. To mě vyděsilo taktéž. Vůbec jsem o ničem nevěděla, že jsem chodila zvracet. Že by to byl důvod toho, proč jsem tak hubená? Nejspíš jo.

Hobi byl z toho úplně na prášky. Byl strašně nervózní a měl strach z toho, jak vypadám a kam budu muset jít.

Popravdě se mu ani nedivím. Vypadám jak tělo bez duše, které je rádo, že chodí. Taky je pravda, že jsem ráda, že se aspoň postavím.

Nemám sílu na nic. Veškeré oblečení, které dřív mi padlo, teďka na mě viselo. ,,Boo." Šeptlo mi něco do ucha.

Ohlédla jsem se okolo sebe. Nikdo nikde. ,,Za deset hodin." Šeptl mi to znova do ucha. Cítila jsem, jak se mi žaludek svírá. Je to jako kdyby vám ten žaludek měl za chvíli zmizet.

Jako kdyby chtěl ven z mého těla. Oči mě pálili, jako kdybych vůbec nemrkala. Hlava mě bolela, jako kdybych měla migrénu.

Nad mými myšlenkami mě vyrušilo klepání. ,,Ano Hobi?" Poznala jsem ho, protože jsem cítila jeho vůni. Jeho překvapení jsem cítila i za dveřmi.

Vešel dovnitř a sedl si ke mě. ,,Boo, já ti musím něco říct." Hnedka jsem v něm pocítila nějaký pocit, ale nedokázala jsem poznat jaký.

Jen abych vysvětlila, jak cítím ty pocity, poznám to podle teploty a ten pocit taky začnu cítit. Ale tenhle jsem nepoznala.

Hoseok se hluboce povzdechl. ,,Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale neměl jsem na to odvahu. Takže bych-" Nedořekl to, protože začal syčet bolestí. Já hnedka věděla proč.

Ten kluk za zrcadlem mu to dělal. Hnedka jsem viděla jeho, jak mi drží spánky a tlačí mu na ně.

Nemohla jsem udělat nic. Hnedka se ten kluk na mě podíval. ,,Nebude ti to říkat. Nechceš to slyšet." Byl to jako rozkaz. Já jsem ale to musela udělat.

,,Hobi, musíš přestat na to myslet." Chytla jsem ho za ruce. ,,Ale já ti to musím říct." Řekl mi a stiskl pevně moji ruku. ,,On ti ublíží! Neříkej to!"

Prakticky jsem se na něj rozkřikla. Pak už byl v pohodě. Už nekrčil nos a nemračil se bolestí. Já ho objala, abych mu vyjádřila, že ho mám ráda.

Jeho zpětnou vazbu jsem ale dostala jinou, než jakou jsem mu opětovala já.

---

Zdarec sranec xD
Co říkáte na novou obálku? Je dobrá?
Po dlouhé době jsem jakože finally vydala další kapitolu.
Proč jsem dlouho nic nevydala? Byla jsem líná xD (upřímnost nade vše)
Jinak chci poděkovat všem čtenářům, kteří Pořád pokračují ve čtení téhle knížky <3

Přeji vám krásný zbytek dne :3