Tokijský vlk [ObiNaru] ✓

Kapitola první

Krásné pondělí, děcka! Nějakou dobu jsme se tady s vámi neviděly a náš profil zel prázdnotou, ale jen proto, že jsme společně pracovaly na další spoluautorské povídce, tentokrát na pár ObiNaru z našeho světa! :3 Stejně jako předtím bude vycházet povídka každé pondělí a třeba se nám jednou za čas poštěstí vydat i kapitolku navíc :) ale to zatím předbíháme. Nuže, užijte si první kapitolku! :3 

Zdraví Majo & Renata

***

Mladý pětadvacetiletý blondýn seděl u velkého, pracovního stolu, jenž byl pokrytý několika notebooky, tužkami, propiskami, gumami a zejména výkresy plánů velké, luxusní vily pro jednu místní celebritu, na kterých pracoval v několika posledních týdnech, a nebesky modrá očka se mu líně klížila. Světlým zrakem rychle překmitnul na hodiny, které se nacházely na zdi hned naproti němu a v momentě, kdy zjistil, že je teprve půl čtvrté, otráveně zazíval. Den se ještě zdaleka nechýlil ke konci, ale podle toho, jaká byla venku tma, to vypadalo, že už je aspoň devět večer. Trochu prkenně otočil hlavu doprava a zadíval se skrz obrovské okno, jenž se táhlo téměř přes půlku zdi, jen aby zjistil, že za ním opět poletuje ten bílej humus, jemuž všechny uřvané děti říkávaly sníh a s oblibou si ho cpaly do pusy.

Jakmile uviděl vločky pomalu padající z nebe, nepříjemně se zamračil. Co na tom, že ještě nedávno zimu miloval a bylo mu šumafuk, jak moc sněžilo, nebo jaký byl mráz? Díky své téměř až dětinské povaze si dokázal užít každý kousek zábavy, který zima přinášela, a byl naprosto spokojený. Teda alespoň do chvíle, než potkal ji. A ona zimu nesnášela tak moc, že ji po čase zkazila i jemu. Zhluboka si povzdechl, opřel se o opěradlo židle a pravačkou si promnul obličej. Ještě teď si pamatoval, jak ji pozval na jejich první rande, které bylo - světe div se - v zimě a chtěl se s ní koulovat. Ona, nádherná a charismatická žena, zhodnotila koulování jako ztrátu času a poprosila ho, aby se už nechoval jako dítě.

Od té doby, aniž by si to snad uvědomil, nebo si toho všiml, se jeho povaha začala pomalu, ale jistě měnit. Teprve až nyní, po dvou dlouhých letech, které spíš připomínaly půl století, mu začalo docházet, že s ním není něco v pořádku.

Blondýnek si promnul kořen nosu a zavrtěl hlavou. "To ne, ttebayo," zamručel otráveně, "dneska už to nedám. Pokračování zítra."

S těmi slovy prudce vydechl, natáhl se pro telefon ležící na stole, vzal jej do ruky a odemknul, aby se podíval, zda se po něm náhodou někdo nesháněl, když uviděl, že má jednu novou zprávu. V nepříjemném očekávání nějaké kraviny se kousl do rtu, ikonku obálky rozklikl a unavenýma očima se zadíval na ono poselství.

Hiyori: ,Po cestě z práce se ještě stav na nákup. Už jsem sice skončila, ale dnešní případ byl náročný a nemám energii, ještě dělat šaška v obchoďáku. Dole ti posílám seznam, co je potřeba koupit. A nezapomeň se mi stavit v čistírně pro to sako! Odmítám jít zítra k soudu jako prase, jen proto, že na to zase zapomeneš, Naruto!'

Jmenovanému, Uzumakimu Narutovi, zacukalo obočí. Jasně. Přesně na tohle měl po celém dni náladu. Očima rychle přejel přes nákupní seznam, který mu jeho drahá ženuška napsala a s notnou dávkou zklamání zjistil, že u poloviny věcí je uvedeno "dietní", "bez cukru" nebo "veganské". Nikde žádné maso, cukr, nezdravá pochoutka, a co bylo nejhorší, ani jeden jedinej posranej ramen!

Náhlý nápad, že v práci skončí dřív a pojede domů si trochu odpočinout, ihned zamítl. Nejen, že by musel oběhat všechno, co po něm chtěla, ale kdyby to neudělal, ještě by dostal doma pěknej pojeb, co si to jako dovoluje.