Tokijský vlk [ObiNaru] ✓

Kapitola šestnáctá

Od soudu, během něhož byl mladý architekt se svou, nyní již bývalou ženou, rozveden, uběhly dva týdny a Naruto, i přesto, že se té megery konečně zbavil, neměl o nic víc lepší náladu než předtím. Bylo tomu tak z toho důvodu, že ještě stále probíhalo majetkové vyrovnání, které se určitě ještě několik měsíců potáhne, a také proto, že se v těch dech více než kdy dřív trápil se svou orientací.

Co, kdy dřív! Nikdy předtím nepochyboval o tom, že je stoprocentní heterosexuál, který má v oblibě velké dívčí vnady a měkké křivky, ale teď, poté, co už několikrát ulítnul, si tím úplně jistý nebyl. Na noc, co strávil s Obitem, se zas tak moc neupínal. Moc dobře věděl, že byl úplně na šrot a že v takovém stavu přešláplo spoustu normálních heterosexuálů, kteří si jednou či dvakrát za život užili se stejným pohlavím. Polibek na záchodech v restauraci ho štval o něco víc, ale to, co se pak stalo u soudu během přestávky, to, jak ho Obito svými šikovnými, perfektně tvarovanými ústy vysál až do poslední kapky, to mu nadělalo v hlavě pěknou paseku. Od té doby se mu o něm každou noc zdálo a když se pak, těsně nad ránem budil s parádním stojákem, co mu z trenýrek dělal prvotřídní stan, nemohl jinak, než začít o sobě pochybovat.

Najednou byl zase duchem nepřítomný, čehož si samozřejmě jeho okolí moc dobře všimlo. Kiba s Hinatou se jej každou chvíli snažili povzbudit, aniž by vlastně tušil, co ho trápí. Moc dobře věděl, že by se jim se svým problémem mohl a patrně i měl svěřit, ale tak nějak měl pocit, že nejdříve si musí vše ujasnit sám v sobě. Zejména, když se jednalo o něco, co mu mohlo zcela překopat základní mantinely jeho života.

Právě i z toho důvodu se objednal k blízkému psychologovi, jakémusi Umino Irukovi, aby mu pomohl najít směr a cestu. Dvacátý den od rozvodu, na konci února v překvapivě až příliš teplé úterý, tedy vyrazil do jeho ordinace. Zatímco čekal v čekárně, rychle kmital nohou a nervózním pohledem studoval vzor dlaždic na podlaze, zalitoval, že svému momentálnímu rozpoložení podlehl a vyhledal si pomoc, místo aby si všechno vyřešil sám jako chlap.

Však co tam jako bude dělat? Ležet na lehátku, vyprávět, jak má život v troskách a jediné, co ten maník předvede, budou otázky "a co si myslíte vy?", zatímco si do svých údajných podkladů bude kreslit nějaké stupidní obrázky. Minimálně tak to vždycky bylo v každém filmu.

Avšak v momentě, kdy poté nakráčel do místnosti a posadil se do pohodlného křesla, věděl, že se mýlil. Doktor Umino, příjemně vypadající mladý muž s jizvou přes nos, se na něj vřele usmíval a ubezpečoval ho, že ne všechno, co vidí ve filmech, musí být nutně pravda. Naruto se jen omluvně usmál a zkusil se trochu uvolnit, ale i tak se v prvních pár minutách vyprávění o svém problému zadrhával, jako kdyby se snad bál, že se mu druhý vysměje. Iruka ho však pečlivě poslouchal, stále se na něj usmíval a čas od času se zeptal na nějakou doplňující poznámku.

"A...," pokračoval již o něco více rozmluvený plavovlásek, prudce se předklonil a silně stiskl ruce v pěst, jako kdyby tím nějak mohl zvýraznit, co chce říct, "pak mi došlo, že jsem jí už někde viděl. Byla to ta ženská, kterou jsem viděl v obchodě s tím právníkem, kterýho mi byl čert dlužnej. A... a já mám prostě pocit, že je to všechno domluvený, víte?! Ale jedna moje část zároveň ví, že je to blbost! Nejradši bych jí hned zavolal a zeptal se, ale nechci znít jako úplnej magor a přijít o kšeft."

Hnědovlasý psycholog se na něj zpoza pracovních brýlí jemně a chápavě pousmál.

"Pocity, které zažíváte, jsou zcela normální, Naruto. Naše mysl si s námi často hraje a vytváří ty nejšílenější a nejgrotesknější představy. Možnost, že se proti vám všichni spikli a vše nastrojili, není nepravděpodobná, ale valný význam bych ji nepřikládal. Jistě to bude vše jen shoda náhod," řekl pomalu, ale srozumitelně.