Tokijský vlk [ObiNaru] ✓

Kapitola třetí

Dalšího dne se mladý blond architekt vzbudil s tak dobrou náladou jako už dlouho ne. Zašmátral rukou v posteli, ale půlka, na níž spala jeho manželka, byla sice prázdná, ale pořád lehce teplá, takže to znamenalo, že odešla před chvílí.

Se zamručením se překulil na druhý bok a zkontroloval hodiny, přičemž zjistil, že je půl deváté a tedy nejvyšší čas pomalu vstát a vydat se do práce.

Den mu naštěstí utíkal více než rychle a kdyby se byl nepodíval na hodinky, aby zjistil, kolik má času do schůzky z Kibou...

"Do prdele! Už jsem tam dávno měl bejt!" vyjekl poplašeně a za poklusu rychle diktoval zprávu svému kamarádovi.

"Čáu, to jsem já. Hele sorry, nehlídal jsem čas a jdu pozdě, ale už vyrážím a fakt sorry. Jako omluvu máš u mě pár piv."

Zrovna naskakoval do autobusu, když mu cinkla zpráva. "V pohodě, čekám na tebe a objednám ti ramen."

Blondýn nakonec dorazil s tři čtvrtě hodinovým zpožděním a zničeně se svalil na židli.

"Kdybych nevěděl, že ta tvoje je taková pizda, řekl bych, že sis perfektně zapíchal, ale takhle jsi spěchal, co?" zeptal se pobaveně mladý muž zhruba v Narutově věku.

"A jak. Ponořil jsem se do práce a fakt promiň, jsem blb," odvětil omluvně a druhý nad tím mávl rukou.

"Neřeš, navíc mám na tebe pár piv, takže odpuštěno... a tohle stejně bude dlouhej večer," odtušil brunet a vrhl na svého společníka zvědavý pohled.

"Co všechno ti Hinata řekla?"

***

Zhruba kolem jedné ráno se oba muži vypotáceli z baru, přičemž se navzájem podpírali.

"T-ty v-vole... si mě," škyt "zničil," vyšlo opile z úst Uzumakiho, "H-hiyori mě zabije."

"Ser na to," dostalo se mu ledabylé odpovědi, při níž jeho kamarád udělal dva kroky vzad a kdyby ho Naruto nechytil, tak se válí po zemi.

Architekt se na to opilecky rozesmál a zavrtěl hlavou. "Vole," zkonstatoval a mávl na projíždějící taxi, do kterého se nasoukal s Kibou v závěsu.

"Spíme u mě," rozhodl majitel psího útulku a pak zahuhňal adresu, kam je má taxikář odvézt. U domu pak zaplatil a vevnitř pak společnými silami roztáhli gauč, na který se oba zničeně svalili, a tak jak byli, prostě usnuli.

○○○

Druhý den ráno se plavovlásek probudil s naprosto příšernou kocovinou, jakou nepamatoval už sakra dlouho. Žaludek měl jak na vodě, hlava mu třeštila a matné lednové světlo prosvítající skrze nezatažené žaluzie ho bodalo do očí jako pacienta po operaci v pravé poledne horkého červencového dne. O tom, že v puse měl jako v polepšovně, raději ani nemluvě. Malátně se přetočil ze zad na bok a útrpně zasténal.

"To jsem se zas nechal k něčemu překecat, ttebayo," vydechl, několik okamžiků se snažil zhluboka dýchat, než jen znovu nespokojeně zamručel, "Taky je ti tak blbě?"

Na jeho otázku však nikdo neodpověděl, byt dál zel tichostí a patrně také prázdnotou, což jej donutilo konečně se toporně posadit. Jakmile tak učinil, hlava ho rozbolela tak silně, až mu pravačka vystřelila ke spánku, který začal téměř okamžitě masírovat, aby si alespoň trochu ulevil. Několik okamžiků jen seděl se znovu zavřenýma očima a přemlouval sám sebe, aby se okamžitě nevyzvracel na podlahu, za což by mu jeho kamarád z mládí asi zrovna dvakrát nepoděkoval, než konečně otevřel své blankytně modré, zčásti ještě alkoholem stále zastřené oči a několikrát zamrkal.