secret eyes

15

Dorazili jsme k němu, vyzuli jsme si boty a šli do obýváku. Kde jsme si sedli na gauč, on zapl televizi a našel nějaký seriál.

„Jsem rád, že jsi tady se mnou," řekl v půlce seriálu.

„Já jsem ráda, že tady s tebou mohu být," usmála jsem se.

On si mě přitáhl blíž k sobě a obejmul mě. Trochu jsem se zachvěla a pak jsem se k němu víc přitulila.

- - -

Už jsem u něho asi hodinu a půl, bylo už celkem pozdě.

„Já už asi půjdu domu Cali," řekla jsem do ticha.

„Neeee kotě, ještě ne," udělal smutný obličej.

„Už je pozdě," řekla jsem.

„A nechceš tady přespat?" zeptal se mě.

„Já nevím, nechci tě tu otravovat," trochu jsem se usmála.

„Neotravuješ," řekl.

„Ale-" nestihla jsem to doříct, protože mě přerušil.

„Žádné ale, já ti to nabídl," začal se culit.

„No tak fajn, ale budeš mi muset půjčit oblečení," usmála jsem se.

„Není problém," řekl.

Ještě jsme se asi půl hodiny koukali na seriál.

„Já se jdu vysprchovat, tak si ze skříně vyndej nějaké tričko," řekl mi a zvedl se.

Odešel do koupelny a já se po chvíli zvedla a šla do jeho ložnice.

Otevřela jsem skříň a koukala se na trička, vybrala jsem si bílé tričko s malým fialovým motýlkem uprostřed.

Tričko jsem vytáhla z pod dalších. Následně jsem ho rozložila.

Ucítila jsem, že mi něco spadlo na nohu. Svůj zrak jsem proto sklopila dolu.

To co jsem viděla mě totálně zarazilo. Asi pět minut jsem čuměla na zem.

Po chvíli jsem se odhodlala a sebrala ze země malý pytlíček s bílým práškem. Poradně jsem si ho prohlédla, stále jsem nevěřila svým očím.

V mé hlavě probíhaly různé otázky, ale stále jsem doufala, že je to jenom nějaká vůně.

Sedla jsem si na postel, tričko jsem položila vedle sebe a pytlík jsem držela stále v rukou.

Čekala jsem než přijde. Jsem naštvaná, i když je to jeho život, sere mě to. Sere mě, že mi neřekl nic o tom, že by bral drogy.

Uslyšela jsem otevření dveří, svůj pohled jsem přesunula na něho.

„Děje se něco kotě?" zeptal se.

„Kdy si mi to chtěl říct?" ignorovala jsem jeho otázku.

„Co máš na mysli?" nechápal.

„Možná to, že mi tady něco tajíš," zamračila jsem se.

„Já ti nic netajím," řekl, jo jasně, ještě lhát mi budeš co.

„Jo? a co je potom tohle," zvedla jsem pytlík sněhu.

On se zarazil, ale trochu vypadalo, jako kdyby mu spadl kámen ze srdce. Doufám, že mi netají ještě něco.

„Em to je... no..." zasekával se.

„Proč jsi mi neřekl, že bereš drogy?" zeptala jsem se.

„Já už je neberu," řekl.

„Jo jasný, tak proč je tady máš?" nadzvedla jsem obočí.

„Já nevím," řekl.

„Kdy sis vzal naposled?" zajímala mě strašně odpověď na tuto otázku.

„Asi před týdnem," odpověděl.

„Aha a prej žes přestal," dala jsem oči v sloup.

„Promiň," začal se omlouvat.

„Já nemám potřebu se bavit s feťákem," zvedla jsem se, vzala jsem si věci a obešla ho.

Odešla jsem do chodby a začala jsem se obouvat.

On přiběhl za mnou.

„Jasmine, já to přestanu brát, promiň, že jsem ti to neřekl," začal se omlouvat.

„Je to tvůj život, dělej si co chceš, já se, ale s někým kdo bere drogy, bavit nechci," řekla jsem jednoduše.

Naposled jsem se na něho podívala a následně odešla z jeho bytu.

Cestou ke mně domu jsem nad tím přemýšlela. Je to jeho život, mně do toho nic není, nevím proč jsem nasraná.

Ale asi prostě nechci mít blízký kontakt s člověkem co to bere. Já totiž nemám úplně hezké vzpomínky na mého ex. On drogy bral a dost často.

Já vím, že kluci někdy nějakou drogu zkusili, ale s nimi jsem kamarádka, ke Calinovi něco cítím a bojim se, že se bude chovat stejně jako muj ex.

Viktor moc dobře ví, co mi dělal a jak se choval. Jenže já vím, že se s Calinem nedokážu přestat bavit.

Přemýšlela jsem jestli mám Vikymu zavolat.