Adopted

fourty-five

"Já.... "
Jungkook nevěděl jak to zpracovat, Taehyungovi to však nevadilo. Hlavně aby se pak Jungkookovi ulevilo
"Chci ti říct že tě mám rád..."
Začal z lehka. Tae se usmál a přikývl
"Já tebe též ťunťo"
"Nevím jak začít..... Prostě.... Před nekolika dny jsem se začal cítit divně... Neměl jsem chuť nic dělat, neměl jsem chuť k životu"
Taehyung chytl Kookovi ruce do těch jeho a pozorně poslouchal
"Je pro mě těžké jít mezi lidi, protože mám pocit jako kdyby všichni koukali na mě, a pomlouvali mě. Na tu pouť... Jsem nechtěl jít z důvodu že jsem se bál.... Ne že bych se bál výšek. Ale bál jsem se o sebe. Za těch několik dní jsem stačil zpozorovat co se děje když jen koukám ve škole z okna. A to jsme jen ve třetím patře.... Prostě.... Často myslím na.... Na sebevraždu... Mám pocit že jsem tu navíc... Že když tak teď povídám, tak mi připadá že si stěžuju a že tě to nezajímá. Vždy jsem byl vynechávaný. Dokonce i moji rodiče mě nechtěli... Každou noc jsem brečel když jsi spal"
Přiznal a sklopil pohled. Taehyung nevěděl co říct. Ale věřil, že slova nebudou potřeba. Pevně ho objal načež se Jungkook rozplakal.
"Poslední dobou je toho na mě moc.... Původně jsem si to chtěl nechat pro sebe ale.... Ve škole mě šikanují.... Na základce to nebylo nic strašnýho a zvykl jsem si, protože to bylo jen psychicky. Ale teď co je to i fyzicky......"
Větu nechal vyset a povzdechl si.
"Jsem rád že tě mám..."
"Kookie"
Vydechl Tae a krapet se odtáhl aby mu viděl do obličeje
"Tohle si nezasloužíš. Co říkáš na to, že teď si zajdeme tu pouť ještě projít a pak bychom mohli na zmrzlinu. V týdnu bych zašel za ředitelem nebo učitelkou a řekl ji o té šikaně, a pak.... Bychom mohli zajít k psychologovi. Říká se mi to špatně, nechci aby ses cítil jakkoliv postiženě, špatně nebo cokoliv. Ale věřím že ti to pomůže. A to chci. Pomoct ti"
Teď prozměnu neměl slov Jungkook. Nidky by si nepomyslel že bude mít u sebe tak skvělého člověka
"A... Taky bych ti něco měl říct"
Začal teď Taehyung. Jungkook pevně stiskl jeho ruku, a pohlédl mu do očí ze kterých vyčetl nejistotu
"Poslouchám"
Vlídně se usmál
"Přemýšlel jsem že.... Bych možná přestoupil na nějakou spíš hudební školu... Kreslení mě baví, a jde mi to ale.... Netěší mě to tak moc jako hudba"
Jungkookovi se zatajil dech
"Zatím jsem jen přemýšlel. Ale napadlo mě, že když ta škola je vlastně jen o pár ulic vedle... Že by to asi bylo jedno. Blízko to mám furt, a jelikož spolu bydlíme se budeme vídat minimálně ráno a večer"
To musel Jungkook uznat. Měl to promyšlené. Avšak náš Kookie nechtěl chodit do školy s tím že má jeho nejlepšího kamaráda, spolubydlícího, a člověka který se mu líbí, někde o několik ulic vedle. Chtěl ho mít u sebe co nejblíže
"Je to tvoje rozhodnutí. Nemůžu ti bránit.... Budu šťastný ve chvíli kdy budeš ty"
Po tomhle rozhovoru šli kluci ještě na tu pouť kde Tae Jungkookovi vystřelil růži