Kamarádky na život a na smrt (FF-1D)

19.Kapitola - Míň než 10%

*Pohled Chloe

Potom, co jsem oznámila Harrymu, že se s Emmou chystáme odjet na rok byl strašně.....divný. Začal na mě křičet a dokonce mě i nehezky chytl za ruku, že si myslím, že tam zítra budu mít modřinu.

Otočím klíčem v zámku od dveří a zakřičím. "Jsem doma."

Nikdo se neozývá, ale možná je to tím, že Emma ještě spí, kvůli těm lékům.

Jdu teda k ledničce, abych si nalila trochu pomerančového džusu, ale všimnu si, že na dvířkách vlaje žlutý poznámkový papír, který tam drží jen díky magnetu roztomilého štěněte.

Šla jsem si něco vyřídit. Neměj strach a nečekej na mě. PS: zamkni se a vytáhni klíče ať se dostanu dovnitř.

Papírek si přečtu a potom ho zmuchlám a vyhodím.

Jdu ke dveřím a udělám to, co po mě Emma ve vzkazu chtěla.

Jsem už ze všeho unavená. Ani si nedám sprchu a hned po převlečení jdu spát a usínám rychle.

*Pohled Emma

Je něco kolem deváté, když projdu kolem nemocniční recepce a směřuji ke kanceláři primáře, který mě tehdy operoval.

Vím, že má dnes na pohotovosti noční, takže budu jen doufat, že není zrovna v ordinaci nebo na sále, ale že sedí ve své kanceláři a bude mi schopen zodpovědět všechny moje otázky.

S lehkostí zaklepu na dveře a vzápětí uslyším takové přetažené "Dále!".

Pomalu otevřu dveře a naskytne se mi pohled na primáře, který má brýle opřené o nos a hlavu o dlaň, jak si pročíta dnešní noviny. Chudák jestli na to do teď neměl čas.

"Dobrý den pane doktore." řeknu a vejdu hlouběji do místnosti.

" Jaké překvapení slečna Collman posaďte se prosím. Co pro vás mohu udělat?"

Posadila jsem se na židli na kterou my ukázal a spustila jsem.

"Když jste mě dnes propustili, tak všechno bylo v pořádku. Vím, že jsem částečně přišla o paměť, ale nebylo tu zmínky o dalších problémech. No a když jsem si poté odhrnula triko a uviděla jsem tuhle jizvu,"

Odhrnula jsem si triko a doktorovi jizvu ukázala.

"tak mě to značně šokovalo a zajímalo by mě od čeho to je a zda je vše ohledně této věci v pořádku."

Doktorovi ztuhl úsměv a mě značně vyschlo v krku a začalo se mi hůře dýchat.

"Ach slečno Collman vám to nikdo neřekl?"

" A co mi měli říct?"

"Ta jizva, když vás to auto srazilo asi dva metry vás to odrazilo a my předpokládáme, že jste se při následném pádu bouchla do hlavy a to způsobilo vaši ztrátu paměti. Jenže to není vše, při tom nárazu, co do vás to auto narazilo nezůstalo ani to auto celé a kus z něj odletěl a ten nešťastný kus se vám zabodl do břicha a to celkem hluboko."

"Bože to je strašné." řekla jsem a překvapením jsem vyjekla.

"Ale teď je vše v pořádku, že ano ?"