Concert in Vienna {Tokio Hotel}

22

„Vypadá to že Bill má nějaké problémy" chechtal se Georg, a my všichni pozorovali Billa jak něco agresivně řeší na recepci.

„Možná bych měla-" vstala jsem, ale zastavily mě ruce Toma, který seděl vedle mě. „On to zvládne" tlačil mě abych si sedla zpátky.

Jeho dotyk mě příjemně hřál, a cítila jsem ho ještě dalších pět minut potom. „Tak co?" Zeptal se Gustav Billa, který se k nám vrátil od recepce.

Byl červený jak rajče, a já se divila že mu nejde z uší a nosu pára, protože se neskutečně vztekal. „Máme o pokoj méně, nebo teda Vaness nemá pokoj" opravil se.

Vykulila jsem na něho oči, a potom se podívala na zbytek party, kteří vypadali taky celkem v šoku. „No tak ty Bille budeš s Tomem, a Vaness na tvém pokoji" pokrčil rameny Georg.

„V žádném případě, mám pokoj od Toma nejdále z nějakého důvodu" Bill jeho návrh okamžitě zamítnul. „A co třeba ty Georgi?" Promluvil Tom.

„Co jako já?" Nechápavě se na něho podíval. „Mohl by si být s Gustavem, nebo Billem" vysvětlil mu Tom. „Georg chrápe" řekli naráz Gustav s Billem.

Tahle situace byla až směšná, ale když jsem pomyslela na to že nemám kde spát, tak mě smích zase přešel. „A ty Gustave s Billem?" Ozvala jsem se.

„Bill ráno vždycky zabere koupelnu na dvě hodiny, ne díky" odmítnul to Gustav. Teď jsem fakt nevěděla co mám dělat.

„Tak kde bude Vaness spát?" Zeptal se Georg, a mě zajímá to stejný. „Může se mnou" promluvil potichu Tom, jakoby se styděl.

„Dobře domluveno! Tady máte klíče, a zítra v devět se sejdeme na snídani" bez mé odpovědi prohlásil Bill, a hodil nám klíče. My ho už jen pozorovali jak mizí za rohem s několika kufry co táhnul za sebou.

„Hajzl" zamumlala jsem, a vzala svůj kufr za rukojeť. Všichni čtyři jsme vyjeli do šestého patra, a tam se na chodbě rozdělili.

S Tomem jsme pátrali po pokoji 064, který jak naschvál byl až na konci chodby. Vyčkala jsem až Tom otevře dveře, a když už se tak stalo, tak jsem mu prolítla pod rukou, a hned si šla zabrat půlku postele u okna.

„U okna spím vždycky já, takže máš smolíka" šibalsky se na mě ode dveří usmíval. „Ne když si na pokoji se mnou" namítla jsem, a otočila se tak, abych mohla vidět výhled z okna.

Nacházeli jsme se ve čtyř hvězdičkovém hotelu, a to v "Hilton Woodland Hills". Venku se už pomalu stmívalo, ale já díky časovému posunu necítím žádnou únavu.

Ucítila jsem jak se matrace na druhé straně prohnula, Tom si musel lehnout vedle mě. „Možná, ale jenom možná, ti tu stranu nechám" promluvil, a já se zasmála nad tím jak bylo lehké vyhrát.

„Co budeme dělat?" Ignorovala jsem jeho slova, a otočila se tak abych se mu mohla podívat do jeho čokoládových očí.

„To nevím" spíš zamumlal, a já viděla jak si mě prohlíží. Nebudu lhát, trochu mě to znervóznilo. „Co se třeba projít?" Navrhla jsem, a podívala se na telefon abych zjistila aktuální čas.

„To bychom mohli" usmál se, a rychlím pohybem se vyhoupnul z postele. „Tak jdeš?" Podíval se na mě když si na sebe navlíkal oversize mikinu.

„J-jo" vzpamatovala jsem se z pozorování jeho pohybu, a přešla ke dveřím. V zrcadle jsem se ještě zkontrolovala, a pak následovala Toma na chodbu.

Výtahem jsme sjeli do přízemí, a prošli kolem recepce ven z hotelu. Ani jeden jsme nevěděli kam jdeme, nebo co je náš cíl.

Jen jsem chtěla nějak zabít čas, a vím že mi potrvá několik dní než se mi spánek srovná s časovým posunem.

„Co budeme dělat?" Promluvil, mezi tím co jsme loudavým krokem šli po chodníku. „Celkem mi vyhládlo" řekla jsem „Jo to mně taky" zasmál se.

Rozhlédla jsem se kolem nás jestli tu čirou náhodou není nějaký obchod nebo bufet. „Podívej, támhle je Mcdonalds, zajdeme tam" popadl mě za ruku, a táhl mě k restauraci.

„Tome, zpomal!" Chechtala jsem se na celé kolo, ale on na to nereagoval. Přestala jsem cítit nohy, a potom i zbytek svého těla, a dokonce i jeho dotyk...

„Tome?" Zmateně jsem se podívala na postavu která stála přede mnou. „Vaness?" Ozval se nazpátek. Jeho hlas se mi v hlavě roznášel jako ozvěna.

Chtěla jsem ho chytit zpátky za ruku, ale když jsem se dotkla jeho těla, začal se rozplývat. „Tome!" Vykřikla jsem.

Co se to děje? Kam se poděl? Proč je všude kolem mě tma?

„Vaness!" Znovu někdo vykřikl moje jméno, ale rozhodně to nebyl on. „Vanesso! Vstávej" a zase.

Vstávej? Kam? Vždyť jsem teď byla čilá v ulicích LA s Tomem? Kdo to na mě mluví?

Z tmy kolem mě se stávalo světlo. Pomalu jsem otevřela oči, a musela si zakrýt oči rukou abych neoslepla.

„Vstávej!" Promluvil na mě hluboký mužský hlas. Opřela jsem se rukama, abych si mohla sednout.

Ospale jsem si promnula oči, a rozhlédla se kolem sebe. Počkat. Co dělám v aréně táty? Proč jsem ve Vídni?!

Kde je Tom? Sakra moje hlava se plní otázkami, a já si na ně nedokážu odpovědět. „Pojď mi pomoct dozadu" promluvil na mě táta, který mě nejspíš probudil.

Byla jsem zmatená. Co je dneska za den? Jak jsem se tu objevila? To jsem jako upadla do komatu a nějak se zjevila v aréně?

Snažila jsem se abych nevypadala tak zmateně, a tak jsem popadla mikinu která byla přehozená přes židli, a pravděpodobně patřila mně.

Upravila jsem si džíny které se mi během co si "spánku" posunuli, a následovala tátu z haly. Ale odkdy mám na sobě džíny?

Když jsem šla z hotelu s Tomem, měla jsem na sobě tepláky, a rozhodně ne džíny které jsem před rokem darovala sestřence.

„Jsi v pohodě?" Probral mě z myšlenek táta „vypadáš rozhozeně, něco se dělo ve škole?" Mile se mě zeptal. Ve škole? Vždyť jsou prázdniny.

„Ne jen..." zasekla jsem se „Musím se ještě probrat" nervózně jsem se zasmála, a on chápavě přikývnul. „Jo a taky ti děkuju za ten muffin jak si mi dneska koupila, byl vynikající!" Zasmál se.

Tak teď jsem zmatená úplně. Muffin co jsem mu dneska koupila? Z kapsy jsem vytáhla svůj telefon, který byl tlačítkoví, a podívala se na datum.

18.4 2005!

To není možný, v čase jsem se vrátit nemohla ne? To se mi jako všechno zdálo? To jsem jako usnula v aréně?

Potkala jsem vůbec kluky v realitě, nebo to taky byl sen? Kdy jsem usnula? Co se mi zdálo a co ne?