Concert in Vienna {Tokio Hotel}

23

*Tom Kaulitz*

Seběhli jsme z pódia do zákulisí. Křik fanoušků neslábnul, a to se mi líbilo. Podal jsem svojí kytaru jednomu z pracovníku, a následoval Billa.

„Dneska se nám to povedlo, takže to znamená že příští koncert bude na hovno" prohlásil Georg, a my se zasmáli.

Došli jsme až k naší šatně. Nechal jsem kluky projít dveřmi, a potom je za mnou zavřel. Nahlas jsem si oddychl, a pozoroval Gustava jak se snaží křečovitě zout z bot.

Vždycky ho prý po koncertě bolí nohy, takže první co udělá když přijdeme do šatny je, že si sundá boty. Pohledem jsem přejel ke skříni která tu byla, a trochu si jí prohlídnul.

„Koho je to batoh?" Zeptal jsem se, a propaloval očima tašku vedle skříně. „Není to té holky?" Zamyslel se Georg. Neměl jsem tucha jakou holku měl na mysli.

„Myslíš té otravné a protivné, ale taky sexy?" Pousmál se Bill, a já nad jeho slovy protočil očima. „Přestaňte, co s tím mám dělat?" Povzdychl jsem si, a natáhl se po batohu.

„Prozkoumej ho" ozval se Gustav, který pořád unaveně ležel na zemi. „Cože?!" Podíval jsem se na něho „No podívej se dovnitř" opřel se o lokty.

Nechtěl jsem být srab, a tak jsem si s batohem sedl na volné křeslo, a tašku položil na stůl mezi námi.

Pomalu jsem zatáhl za zip, a tak jsem mohl nahlédnout dovnitř. „Má tam jen učebnice a sešity" otráveně jsem řekl.

Bill mi batoh vytrhl z rukou, a začal ho přehrabávat. „Jen učebnice a sešity jo?" Zasmál se, a vytáhl krabičku cigaret z malý kapsičky.

„Vrať to tam" přikázal jsem mu, a on tak i přes všechny protesty učinil. „Zajdu za někým a pokusím se najít tu holku abych jí mohl dát ten batoh zpátky" zapnul jsem tašku, a zvedl se z křesla.

„Do dvaceti minut buď tady, máme potom rozhovor pro nějakou Rakouskou televizi nebo co to je" řekl Georg, a já kývnul na souhlas.

Zmizel jsem z šatny, a černý batoh se vzory připomínající hvězdičky si přehodil přes rameno. Brouzdal jsem chodbami arény, a každou chvíli kontroloval čas abych nepřišel pozdě.

„Umm... pardon. Hledám tu nějakou dívku co si u nás v šatně nechala batoh" oslovil jsem pracovnici která šla na druhou stranu než já.

Bruneta si prohlédla tašku která mi visela přes rameno, a pak se zamyslela. „Zkuste jít do hlavní kanceláře, tam jí možná najdete" řekla, a než jsem stihl něco říct tak zmizela za rohem.

A kde je kurva hlavní kancelář?!

Mám už takových deset minut než se musím vrátit do šatny za kluky. Nemůžu tu hledat něco, co ani nevím co je.

Vydal jsem se tam, kam ta ženská. Jednou jsem zatočil doprava, jednou doleva. Když jsem někoho potkal, tak jsem se ho zeptal, ale často mi poradili ať jdu prostě rovně, a tak jsem učinil.

Konečně dveře s nápisem "kancelář". Teď už jenom doufat že je hlavní, protože už opravdu nemám čas na další hledání.

Zaťukal jsem na dveře, ale nikdo se neozval. Rozhodl jsem se zatáhnout za kliku.

V místnosti nikdo nebyl.

Super. Strávil jsem několik minut hledáním téhle podělané kanceláře, a bylo mi to k ničemu.

Nechtěl jsem se jen tak vzdát „Haló?" Promluvil jsem do prázdna, a pomalým krokem vkročil do místnosti.

Kromě dvou stolů s počítači a několika papíry tu byly i další pootevřené dveře. Přešel jsem k nim, a pevně svíral popruh batohu.

„Je tu někdo?" Znovu jsem se ozval, a nakouknul do druhé místnosti. Seděla tam holka se špinavě blond vlasy, a na hlavě měla nasazené sluchátka.

Byla ke mně zády, a něco dělala u tiskárny. Vydal jsem se k ní. Bylo mi jasný že mě neslyší, takže jsem jí poklepal na rameno.

Podívala se na mě, a jakoby zmrzla na místě. Už jsem tu holku poznával, byla to ta, která nám vlítla do šatny, a potom se nějak bavila s Billem na zkoušce.

„Umm... promiň. Není to tvoje?" Shodil jsem si batoh ze zad, a podal jí ho. Ona se pořád na mě koukala se šokovaným výrazem, a tašku si dlouhou dobu ode mě nepřevzala.

Byl jsem zmatený, a tak jsem radši batoh položil na zem před ní. „Tak já asi půjdu" ukázal jsem za sebe na dveře, a pomalu k nim přecházel.

„Počkej!" Zastavila mě „M-moc ti děkuju" sklopila hlavu k zemi. Zdála se mi nervózní, víc než když byla u nás v šatně, nebo když se hádala s Billem.

Nemyslím si že je to naše fanynka, ale nevím proč je tak vyklepaná. „Jo za nic" mávl jsem nad tím rukou, a pokračoval v cestě z místnosti ven.

Ale jak trefím zpátky? Mám už jen pět minut, a během té doby rozhodně nestihnu přijít do šatny bez mapy. „Mohl bych ještě něco?" Vrátil jsem se zpátky do místnosti.

Už si zase nasazovala sluchátka, ale naštěstí mě slyšela. „J-jo?" Zastavila se v pohybu, a dívala se na mě. „Musím se nějak dostat zpátky, ale nevím kudy" promnul jsem si ruce, a přešlápnul si na druhou nohu.

„Tak já tě dovedu k šatně" odložila si sluchátka, a vypla tiskárnu. Společně jsme se vydali na chodbu, a mezi námi panovalo trapné ticho.

„Zdá se mi to nebo si tak nervózní?" Uchechtl jsem se, a následoval její kroky po dlouhé chodbě. „Nejsem" odsekla.

„Zas tak slepý nejsem" pronesl jsem, a dohnal jí abych byl vedle ní. „No tak není normální že se někdo jako ty objeví v kanceláři mého táty" pokrčila rameny.

„Kdo je tvůj táta?" Zeptal jsem se „Henry Kirschner, ředitel téhle arény" rozmáchla ruce kolem sebe, a já kývnul na pochopení.

Vedla mě chodbou, přišlo mi že jdu úplně jinou cestou než jsem se sem dostal, ale možná to tak je.

„Jak sis užil koncert?" Prolomila ticho, a já se na ní podíval. Bože ty její modré oči. Jsou jak oceán ve kterém se topím, a ona mě drží pod hladinou.

„Tome" probrala mě „J-jo, bylo to skvělý" podrbal jsem se na hlavě. Strašně mě znervózňovala, a to u mě není normální.

Bože Tome prober se.

Po zbytek cesty jsme radši byli zticha. Vaness, nebo jak se jmenuje, mě dovedla do šatny. Georg byl sice naštvaný že mám zpoždění, ale koho v téhle situaci zajímá Georg.