Concert in Vienna {Tokio Hotel}

33

„Vaness! Počkej!" Křičela na mě moje spolužačka, když jsem vyběhla z učebny psychologie.

Zastavila jsem se, a otočila abych zjistila odkud volá. Malá blondýnka ke mně rychle přibíhala, a u toho si ještě uklízela učebnice do tašky.

„Co pak?" Mile jsem se na ní podívala, a ona si nahlas vydechla. „Nechala sis tam tohle, ale sešit to asi nebude co?" Provokativně se na mě usmála, a podala mi malý notýsek.

Měla pravdu, sešit to nebyl. Rychle jsem jí notes vytrhla z rukou, a prolistovala si ho, jestli tam nějaká stránka nechybí.

„Všechno jsem si to pročetla... promiň, ale jsem strašně zvědavá" podívala se na svoje špičky bot, a já se neskutečně naštvala.

Mia je sice zvědavá, ale je neskutečně milá, a připadá mi i nevinná. Radši jsem se uklidnila, a nasadila umělý úsměv.

„Nevadí" odsekla jsem, a rozešla se po chodbě k východu. „Ty písničky jsou úžasný" ozvala se za mými zády, a snažila se mě doběhnout.

„Děkuju, ale je to naprosté nic" bez toho abych se na ní podívala jsem řekla, a věnovala se cestě z budovy.

„Nic?! Vždyť to je text jak pro slavnou skladbu! Kdyby si to zveřejnila tak se proslavíš rychlostí blesku!" Konečně mě dohnala, a snažila se jít stejným krokem jako já.

Naše výška je rozhodně rozdílná. Nepatřím mezi nejmenší holky. Už jako malá jsem dostávala přezdívky ve stylu "žirafa" "mrakodrap" "vyhlídka" a tak dále...

Zrovna měřím takových 179 centimetrů, což je celkem dost na holku. Mia má takových 160, což není málo, ale vedle mě vypadá jako trpaslík.

„Zveřejnit to opravdu nechci" protočila jsem očima, a ramenem drcla do dveří aby se otevřeli.

Studený vítr mi ofouknul tvář, a já si hned zabrala volnou lavičku před školou, a vyčkávala na svůj naplánovaný odvoz.

Mia si sedla vedle mě. Ta holka mi snad nedá pokoj.

„Ukaž mi ještě ty texty" natáhla ke mně ruku. „Ne" „Prosím" „Neměla si je nikdy vidět, nikdo je neměl nikdy vidět".

„Je to jen mezi námi, slibuju" udělal na mě psí oči. Bože můj. Vytáhla jsem notýsek z kapsy, a plácla jí ho do ruky.

Radostně se usmála, a začala listovat stránkami. Pozorovala jsem jí jak si pozorně pročítá slova. Hltala je jak hladový pes jídlo.

„Tohle zní překrásně" prstem ukázala na jeden odstavec.

„I don't like chocolate, but I'm drowning in your brown eyes even in my dreams. Please don't end it, and promise me what you promised me one more time"

Přečetla nahlas text, a já cítila jak mi rudnou tváře. Možná mám talent na muziku, i když to moje učitelka hudebky na střední netvrdila.

Ale tyhle texty se nikam zveřejňovat nebudou. Nechci aby se moje chyby ve snu opakovali. Nechci být slavná, a na očích veřejnosti. Tohle není o čem sním.

„To je o klukovi?" Zvědavě se me zeptala. „Možná" zamumlala jsem, a jí se rozzářili oči. „O kom?" Dále se ptala. „Toho neznáš" mávla jsem nad tím rukou, a jí sklesl úsměv.

Mia otevřela pusu aby mohla říct něco dalšího, ale když jsem v dáli uviděla přijíždět povědomé auto, rychle jsem jí skočila do řeči.

„Hele promiň, už musím jít" falešně jsem se na ní usmála. Nic neodpověděla, jen vypadala překvapeně, ale pak se tvářila tak, že dostala úžasný nápad.

Radši jsem to ignorovala, a vydala se k zastavujícímu autu. Tom má naštěstí zatměné skla, a tak se nějaký rozruch kolem něho neutvořil.

„Ahoj" pozdravila jsem ho, a nasedla si do auta na místo spolujezdce. Tašku plnou učebnic a knih jsem hodila na zadní sedačky, a kolem pasu si připevnila pás.

„Ty jí znáš?" Zeptala jsem se ho, když jsem uviděla jak se tom dívá na Miu. „Umm.... Ne. Kdo to je?" Zbrkle mi odpověděl, bylo to podezřelý, ale nějak jsem se do toho nemontovala.

„Jen otravná spolužačka" povzdychla jsem si „Ale je hodná" doplnila jsem se, a on se tomu zasmál. Auto se rozjelo, a Tom spustil rádio kde zrovna hrála Nirvana.

S Tomem jsme měli na dnešek naplánované si zajet na pozdní oběd, ale jelikož se on musí ještě nutně stavit ve studiu, tak se to změnilo na večeři.

Nějak luxusní restauraci jsme nevybrali, a tak si na sobě nechám džíny s tričkem a džínovou bundou.

„Co škola?" Bez toho aby strhnul oči ze silnice se mě zeptal, a položil mi ruku na stehno. „Nic zajímavého" pokrčila jsem rameny.

Opravdu jsme se nechtěla zrovna bavit o škole. „Co vlastně potřebuješ ve studiu?" Změnila jsem téma.

„Víš jak Bill plánuje to nové album? Chce ho vydat už za rok, a tak se už musí připravovat. Jen tam dojedu si domluvit termíny zkoušek a nahrávání, snad se to neprodlouží"

Objasnil to. Jen jsem kývla hlavou na pochopení, a dál už jen poslouchala Toma vyprávění historek s kapelou.

Dorazili jsme na místo. Jelikož mě Tom nechtěl nechat samotnou v autě, donutil mě abych šla s ním. Studio se nacházelo v druhém patře nějaké kancelářské budovy.

Vyšli jsme schody, a Tom zaklepal na dveře které se nacházely hned naproti schodům. „Ahoj Tome!" Otevřel nám muž, s krátkými zrzavými vlasy, a lehce zastříhnutými vousy.

„Čau Wille" plácnul si s ním na pozdrav Tom. Vypadalo to že mají spíš přátelský vztah než pracovní. Muž si potom všimnul i mě.

„Ahoj, já jsem Will" usmál se na mě, a podal mi ruku „Vaness" úsměv i potřesení rukou jsem mu oplatila. Will ustoupil z trámu dveří, a nechal nás projít do velké místnosti.

Všude po zdech byly plakáty jak Tokio Hotel, tak i dalších kapel a zpěváků, kteří nejspíš taky nahrávali, nebo nahrávají v tomhle studiu.

S Tomem jsme si sedli na černý kožený gauč, a Will se k nám přisunul na kolečkové židli od pracovního stolu.

V ruce držel nějaké papíry, a vrhnul se do konverzace s Tomem. Moc jsem to nevnímala. Raději jsem si vytáhla mobil z kapsy, a psala si s Norou.

Sice Nora je moje nejlepší kamarádka, ale o Tomovi neví, vlastně nikdo kromě Lindy o něm neví...

Ani já nevím co mezi mnou a Tomem je. Jsme přátelé? Jsme přátelé s výhodami? Chodíme spolu? To asi ne... kdyby jsme spolu chodili tak si to řekneme.

„Vaness?" Vyrušil mě z přemýšlení jeho hlas, a jeho ruka na mém koleně. „Ano?" Podívala jsem se na ty dva, který mě pozorovali.

„Ty hraješ na kytaru že jo?" Opatrně se mě Tom zeptal, a já přikývla. Proč to chtějí? „Chceme něco zkusit" objasnil Will když si všimnul mého zmateného výrazu.