Concert in Vienna {Tokio Hotel}

29

„Ahoj Vaness!" Pozdravil mě Bill, a při tom se soustředil na hraní hry, kterou zrovna pařil s Georgem. „Jee čau. Ty si ta z Vídně ne?" Ukázal na mě Georg, ale jeho oči pořád pozorovali dění na televizi.

„Nejspíš?" Uchechtla jsem se, a sedla si vedle Lindy na vedlejší sedačku. Slova George mě celkem zabolela, potom co jsem žila ve snu kde jsme se znali perfektně. „Z Vídně?" Zopakovala jeho slova, a nadzvedla obočí.

„No já tam původně bydlela a-" „To mě nezajímá... ty si ta holka z Reden?!" Vykulila na mě oči a já se zasekla v pohybu.

Kluci nás naštěstí nevnímali, teda doufám. „Co já vím!" Rozmáchla jsem ruce kolem sebe, a jí spadla brada skoro až na zem.

„No nekecej!" Vykřikla, a já jí hned přikryla pusu rukou. „Co tam řešíte?" Zeptal se Bill „Nic, jen sousedské drama" vymluvila se Linda, a já se tomu zasmála

„Ahaa" zasmál se Bill. Hráli Mario Cars, a podle toho co vidím tak Georg vede. „Myslela jsme si že kluky vůbec neznáš" řekla Linda když jsme společně sledovaly jejich hru.

„Znám je možná až moc" pousmála jsem se. „Jídlo je hotové!" Zakřičel Gustav z kuchyně. „Kurva!" Bill vztekem odhodil ovladač od nintenda, a my ostatní se mu smáli.

„Kdo prohrál jde budit Toma" ušklíbnul se Georg, a Billa poplácal po zádech. Potom se zvedl, a namířil si to do kuchyně.

„Co je těžké na tom vzbudit Toma?" Naklonila jsem hlavu na jednu stranu, a Bill s Lindou na mě vykulili oči. „Chceš si to zkusit? Já ti to s radostí nechám" podíval se na mě pohledem ve stylu "dělej jak myslíš".

To není vůbec špatný nápad. Přece jenom Tom pořád neví že tu nějaká Vaness je, a když si představuju ten jeho výraz až mě po probuzení spatří, láká mě to ještě více.

„Beru" usmála jsem se, a vyšvihla se do sedu. „Počkat, vážně?" Chytil mě za loket, a sledoval mě vážným pohledem. „Jo, představ si až mě uvidí..." dělala jsme že jsem se zasnila, a oba dva se tomu zasmáli.

„Poslední dveře napravo, nelekni se toho bordelu" řekla Linda, a já na to kývla. Vyšla jsem z obýváku, a cítila jak mě ti dva s napětím pozorovali.

Nejdříve jsem zaklepala na dveře, ale když se nic neozvalo, tak jsem radši vkročila dovnitř. No výbuch tu byl, ale ne tak velký, jen vyhrabaný kufr a rozsypaný chipsy na nočním stolku.

Spal tam jak zabitý. Z pod peřiny mu čouhala jen hlava, a velký svazek dredů. Až teď mi došlo že nemám vlastně žádný plán jak ho vzbudit.

„Tome" začala jsem s ním třást, ale nic. „Tome!" Zkusila jsem zesílit, ale zase nic, možná je fakt mrtvý.

Asi takových pět minut jsem tam s ním třásla, mluvila až skoro na něho křičela, a bouchala ho do hrudi, ale nic.

Už jsem se dokonce ujišťovala jestli dýchá, protože tohle není možný. Už jsem to vzdala, a celou vahou sebou hodila vedle něho na postel.

Otočila jsem se na bok, a pozorovala jak spí. Byl tak nevinný, a ve spánku vypadal lehce zranitelně. A už mě něco napadlo!

Popadla jsem polštář pod mojí hlavou, a sedla si obkročmo na jeho tělo. Napočítala jsem do tří, a na tři mu polštář přitiskla k hlavě.

Po pár sekundách se začal hýbat, a potom mi neočekávaně vytrhnul polštář z rukou, asi nemá rád dušení...

„Nech mě" zamumlal a snažil se přetočit na druhý bok, ale když jsem na něm seděla tak jsem mu v tom bránila.

Byl trochu zmatený když zjistil že se nemůže otočit. Promnul si oči zalepené ospalky, a přes silné odpolední světlo se na mě podíval.

Asi takových pět sekund mě pozoroval, a pak mu to došlo. Jeho oči mu málem vylítli z důlků, a brada mu spadla až na zem.

„Vaness!" Přitáhnul si mě do objetí, a já mu tak spadla na hruď. „Strašně si mi chyběla" řekl, a já se pousmála. „Ty mě taky... ty mě taky Tome" zasmála jsem se do jeho hrudi, a on sevření zesílil.

Leželi jsme tam v tichu dlouho, až jsem si myslela že Tom zase usnul. Ucítila jsem hlazení po mých vlasech, a to jak si hraje s pramínky.

„Ta blond ti sluší" řekl, a já se mu podívala do těch dech beroucích čokoládových kukadel. „Jde ti k očím, tu moudrou tak více rozjasňuje" prohlížel si i ty moje.

„Děkuju, ale teď pojď na oběd, ostatní na nás čekají" zvedla jsem se z jeho těla, a čekala až se zvedne i on.

„Co tu děláš?" Zeptal se, a přes jeho nahou hruď si natáhnul volné tričko. „Potom ti to řeknu" odsekla jsem, a vydala se z pokoje pryč.

Pyšně jsem procházela chodbou, a slyšela Toma kroky za mými zády. „Tak co? Vzdala si to- jak si to udělala za pouhých 10 minut?!" Divil se Bill.

„Kouzlo" pousmála jsem se, a sedla si na volnou židli vedle Gustava, a Tom obsadil židli hned vedle mě.

Uprostřed stolu se nacházel hrnec s těstovinovým salátem, který naprosto miluju. Nabrala jsem si menší porci, a pustila se do jezení.

Málem jsem těstoviny vyprskla kdy jsem ucítila něčí ruku na mém stehně. Tom. Nenápadně jsem se podívala pod stůl, a uviděla jak mě palcem hladí.

On se spokojeně usmíval a během jídla se ke mně naklonil, a řekl: „Dneska večer u mě". Už jsem si musela dát ruku přes pusu aby opravdu nějaká těstovina z mých úst nevylítla.

„V poho?" Podíval se na mě Georg, a já jen kývla že jsem naprosto v pořádku, ale na to že vůbec. „A jak ses tu vůbec ocitla?" Zeptal se Gustav, a natahoval se pro další porci.

„No já..." spolkla jsem svoje sousto, a rozmýšlela si co řeknu. „Bydlím hned naproti, vlastně jsem se včera přistěhovala. Dostala jsem se tady na vysokou školu, což je celkem ironie protože ve Vídni a v okolí jsem se nikde nedostala" trochu jsem se trapně zasmála.

„To je hustý, tak to ti přeju" usmál se na mě Bill. „No a pak jsem poznala Lindu... a pak jí požádala o cukr pro který jsem si musela dojít, a potkala Billa, ten mě pozval na oběd" dokončila jsem svůj příběh.

Tom z hlazení mého stehna přešel na stisk, a bylo opravdu těžký dělat že se nic neděje. Všichni jsme dojedli, a já s poděkováním plánovala odejít.