Concert in Vienna {Tokio Hotel}

Epilog

*Tom Kaulitz*

„Dneska nám bylo oznámeno že slavná zpěvačka Vanessa Kirschner se má v nejbližší době probudit z šesti měsíčního komatu. Právě čekáme před nemocnicí UCLA Health v Los Angeles, a budeme se ozývat s nejbližšími zprávami ohledně Vanessi"

Vypnul jsem ovladačem televizi, a tak umlčel kecy novináře. Nahlas jsem si povzdychnul, a podíval se na spící dívku, která tak spala na nemocničním lůžku už půl roku.

Každý týden přemlouvám doktory aby jí dali ještě šanci, že ona se určitě každou chvíli probudí. A ta chvíle přišla.

Včera v deset večer mi zavolali z nemocnice, že se Vaness začala probouzet, ale už tu čekám celou noc, a pořád se ani nehnula.

Měl jsem nula hodin spánku, kruhy pod očima, a už čtyři dopité kelímky kafe vedle sebe na stolku, a jeden pořád plný v ruce.

Zvednul jsem se z křesílka, z kterého už mě bolelo celé tělo. Přešel jsem k oknu, a nakouknul ven, abych věděl co se po celé noci zavřené v budově venku děje.

Před nemocnicí stálo šest aut různých reportážních stanic, a přímo před vchodem několik novinářů s kameramany, a pak za nimi skupinky lidí, co pozorovali reportáže, které dokola běželi v televizi.

Když Vaness na začátku prázdnin omdlela tady v Americe, obletělo to celý svět. Díky tomu se písničky Vanessi ještě víc proslavili, a nejen že byla v top 10 v Německu, ale dokonce byla v top 5 v Americe a celé Evropě.

Stala se z ní celebrita, a ona ani o tom neví... Pípání, které simulovalo tlukot jejího srdce se začalo zrychlovat. Odtrhnul jsem se od okna, a přešel blíž k posteli kde ležela.

Každým pípnutím to zrychlovalo, a zrychlovalo. Vyběhl jsem na chodbu „Potřebuju doktora! S Kirschner se něco děje!" Vykřiknul jsem po celé chodbě, a už se ke mně sbíhal doktor, a dvě mladé sestřičky.

*Vanessa Kirschner*

Oslnilo mě ostré bílé světlo. Slyšela jsem tlumené hlasy, a všechno kolem mě bylo dost rozmazané, jako bych neotevřela oči věčnost.

„Slečno Kirschner, vnímáte mě?" Už jsem rozuměla jednomu muži, a snažila jsem se podívat tam, odkud hlas vycházel.

Co se to se mnou děje? Kde to jsem? Co je za den? Jak skončil ten koncert? „Pomalu" řekl nějaký ženský hlas když jsem se snažila posadit.

„Kde to jsem? Co se stalo?" Trochu se mi vyostřil zrak, a tak jsem si všimnula že ležím na nemocničním lůžku.

„Jste v nemocnici v Los Angeles. Před šesti měsíci jste nebezpečně upadla, a tak jste dlouho byla v komatu" promluvil na mě stejný mužský hlas, což byl nejspíš doktor.

Jak jsem se objevila v Los Angeles, jak jako že jsem šest měsíců byla mimo? „Co je dneska za den?" Promnula jsem si oči, a tak jsem už měla naprosto čistý zrak.

„7. 1. 2009" odpověděla mi druhá sestřička, a za ní stál Tom.

Byl úplně jiný. Měl velký kruhy pod očima a vypadal dost unaveně, ale to není to podstatný. Místo dredů měl černé copánky, a byl oblečen více do černé barvy.

„Tome?" Promluvila jsem na něho, a on se usmál. Vypadal dost nadšeně, a dokonce se mu uronila slza. „Rád tě zase vidím Vaness" rychle si slzu utřel.

Jsem neskutečně zmatená. Jak jsem se dostala do Los Angeles, když si poslední moment pamatuju z Vídně? Znamená to že se mi cesta do Ameriky nezdálo?

Co se mi zdálo? Zdálo se mi vůbec něco? Nebo jsem mrtvá, a už všechno je kolem mě sen?

„Necháme vás tu o samotě" řekl doktor, a společně se sestřičkami opustili místnost. „Jak se mi to stalo?" Roztřepaným hlasem jsem se ho zeptala.

„Šli jsme spolu po příjezdu sem do Ameriky na procházku, a... pak si upadla fakt ošklivě na hlavu. Poranilo ti to mozek, ale teď by mělo být všechno jako při starém" vysvětlil mi to, a vypadal dost šťastně že se mnou může mluvit.

Takže Amerika byla realita. Vysoká škola byla sen.

Znamená to že jsem nikdy nechodila doopravdy s Tomem? Že jsme spolu nikdy neměli sex? A že nikdy jsem nebydlela v Hamburku?

Bože proč se mi všechno zdá...