NO WAY BACK

Part 1

,, Abbie Kate Brook vstávej", zvolal už po třetí můj strýc a já jsem se zakryla ještě více peřinou a rozespale jsem zamručela, ,,Nebudu". Najednou jsem uslyšela jeho těžké kroky do mého pokoje . A jakmile otevřel dveře a přistoupil blíž k mé posteli, kde jsem právě ležela začal mne tahat ven, ale já se pevně chytla čela postele a nehodlala jsem se pustit. Dnes byl poslední den před víkendem, tedy pátek a mě se vůbec nechtělo vstávat, přepadala mě únava. A tak jsem se rozhodla protestovat. Nakonec jsem se, ale přemohla a vstala jsem. Udělala jsem si rychlou ranní hygienu a oblékla jsem si první triko a kalhoty, které mi v tu chvíli zrovna padly do ruky a popadla jsem svůj školní batoh a skládala jsem do něj všechny učebnice na dnešní den. Po té jsem seběhla dolů do kuchyně, kde už za stolem, seděl můj strýček s neutrálním výrazem a popíjel svou každodenní ranní kávu a k tomu ukusoval muffin. Chodbou jsem prošla do předsíně a obula jsem si boty, na rozloučenou jsem strýcovi řekla ,, Ahoj" a pak už jsem jen zabouchla vchodové dveře a spěchala jsem na autobus, který jsem jako každé ráno nestíhala. Autobus zastavil na zastávce u školy a všechny děti vybíhali z autobusu jako splašené, ale já ne nespěchala jsem, nebylo proč. Když jsem došla do školní šatny, kde se nacházela i moje skřínka zadala jsem pin a dala do ní učebnice, které jsem na první hodinu matematiky nepotřebovala. A pak jsem se vydala do třídy, posadila jsem do poslední lavice, protože odtamtud mám krásný výhled z okna a když mě výklad učitele zrovna nebaví, koukám se tam. A jakmile zazvonilo poslouchala jsem dlouhý nudný výklad naší učitelky na matiku, zhruba v půlce hodiny mi na lavici přistál zmuchlaný papírek a já ho otevřela.

Stálo v něm: Zase sama samotinká.

Rozhlédla jsem se po třídě a snažila jsem se zjistit, kdo mi ten papírek mohl hodit na lavici a proč. Všichni se, ale tvářili zadumaně, i ty namyšlené nány, co se většinou baví mezi sebou byly na jednou zticha a tak jsem se rozhodla to nějak neřešit. Zase má někdo blbé kecy k tomu, že tu sedím samotná, nemůžu přece za to, že má nejlepší kamarádka se odstěhovala a nechala mě tu napospas tomuhle blázinci. Celý den probíhal stejně, zapisoval jsem si zápisky z výkladů učitelů a chvílemi přemýšlela o svém životě o tom, jak mi před třemi lety zemřeli při autonehodě rodiče a nebo, jak si mě k sobě vzal strýček. Po poslední hodině jsem se vydala zpět ke skřínce a vytáhla z ní všechny zbylé věci, které jsem si tam každou přestávku chodila dávat, aby mi nezavazeli. Čas ve škole uběhl celkem rychle a já se těšila až pojedu za mou jedinou kamarádkou, která mě nikdy nezklamala a na rozdíl od Samathy tu zůstala, budete si myslet, že jsem se asi úplně zbláznila, ale předem Vás chci ujistit, že jsem naprosto normální člověk, který chodí pomáhat do útulku a tam si našel zvířecí kamarádku Brie. Je to malá fenka, kterou opustila panička. Už třetím rokem se jí snažím, vyhledat hodného majitele, který by malou Brie měl rád a staral se o ni. Já to být nemůžu, protože mi strýc vysloveně zakázal, abych si domů nějaké zvíře dovedla. Na zastávce jsem počkala na autobus, kterým jsem jela domů a z domu rovnou do útulku. Když jsem vcházela do budovy, kde se útulek nacházel, spatřila jsem postarší paní, která asi chtěla nějakého pejska, protože chodila sem a tam a nahlédla do kotců pro psi, proto jsem za ní přišla jsem a mile jsem ji pozdravila.

,,Dobrý den, hledáte nějakého pejska?" zeptala jsem se mile a s úsměvem.

Paní pokývala hlavou a pak řekla: ,, Chodím a dívám se, ale ještě ani jeden mi tu nepadnul do oka".

,, A dívala jste se už i do zadních klecí ?" otázala jsem se jí. ,,Ještě ne ". odpověděla. ,,Tak pojďte se mnou." Prošla jsem až ke kleci Brie, která jakmile mě uviděla začala vesele poskakovat a vrtět ocásem. ,, Jé to je, ale krásná fenka" řekla paní a já pokývala hlavou a v tu chvíli jsem si uvědomila, že pro Brie mám novou paničku. ,,Je ještě volná, nebo ji má už někdo zamluvený?" ,,Ne nemá, hledám pro ni paničku nebo pána už dlouho, ale zatím jsem nikoho vhodného kromě vás nenašla.",, Tak to mě těší zítra si pro ní přijdu." Kývla jsem na souhlas. Pak jsem odešla nakrmit všechny v zadním oddělení. A kolem osmé hodiny, když už jsem měla hotovo a tak jsem se rozhodla jít domů.

Cestou na autobusovou zastávku jsem se cítila divně jako by mě někdo sledoval, každý krok byl váhavý měla jsem opravdu strach. Zastavila jsem se slyšela jsem totiž děsivý zvuk. Najednou kolem mě proběhla kupa lidí v černém a začali po sobě střílet a křičet po sobě. Schovala jsem se do rožku a naivně jsem si myslela, že se jim snad schovám, ale našli mě. Jeden z nich mi zacpal pusu a táhl mě temnou uličkou k vozu, kopala jsem kolem sebe a křičela jsem i přes zacpaná ústa, ale on se nijak nebránil. Už jsem byla vyčerpaná a on mi pořád držel ruku na mích ústech a najednou se mi zadíval do hnědých očí a zašeptal mi do ucha, že se není čeho bát, že všechno bude v pořádku pak se mi najednou zatmělo před očima a dál už jsem nevnímala svět okolo sebe, hluk se střelby se najednou utlumil a já padla do náruče toho neznámého v černém.