NO WAY BACK

Part 15

Jela jsem cestou lesem snad už celou věčnost a nahlas jsem si pobrukovala písničku, která právě hrála v rádiu. Doléhala na mě únava, čtyři hodny s dvěma zastávkami z toho jednou pro jídlo a teď další dvě hodiny, takže celkem šest hodin cesty. Když jsem přijela na místo, předem určené vydechla jsem, tady už mě nic nepřekvapí. Abych to nějak osvětlila: Tohle místo vzdálené dvě hodiny od dálnice na konci lesa, patřilo rodině mé nejlepší kamarádky, která se odstěhovala, její prarodiče ji ho darovali dřív něž oba zemřeli. Jako malé jsme sem  spolu jezdili na tajné výlety a než odjela stihla mi dát klíče od chaty  s tím, že když budu mít špatnou náladu a nebo budu mít chuť někam vypadnout, můžu sem. Zprvu když jsem spolu ještě byly v kontaktu a neustále si telefonovali jsem to tu nenavštěvovala skoro vůbec. Jednou mi volala s brekem, že chatu vykradli a já tam přestala  jezdit úplně bála jsem se. Rodiče Sam se chatu několikrát  pokoušeli prodat, ale kvůli určitým okolnostem se jim to nakonec ani jednou nepovedlo, a tak  tu chata leží už několik let ladem . Dalo by se říct, že jsem tu poprvé od té doby, co ji měli vykrást, nevím co mě to popadlo, chata už totiž mohla být klidně ve vlastnictví. Auto jsem zaparkovala pod přístřeškem, vchodové  dveře byly zamčené a přelepené páskou, rozhodla jsem se  jít tedy druhým vchodem, který se nacházel za dřevem pár metrů od přístřešku,kde už stálo mé  černé auto.Když  jsem se k nim opravdu dostala  a chtěla jsem vytáhnout klíč, ano  ještě ho  pořád mám, ale jakmile jsem do dveří jen málo zatlačila, otevřely se samy.Vstoupila jsem váhavě dovnitř a pro jistotu jsem zakřičela, neozvalo se nic, naštěstí. Po paměti jsem přišla až do sklepa a zkusila jsem první vypínač. Pro mé překvapení se  blikavě rozsvítilo  světlo, takže elektřina tu pořád je a za dům rodina pořád  platí. Ale podle rozházených věcí mi brzo došlo, že tu ještě ani jednou nebyli. Chata byla vybavená celkem moderně a to různými spotřebiči, samozřejmě skoro všechno bylo pryč zůstaly tu jen ty, které by se zlodějům jen tak spolu s dalšími do auta nevešla odvezli jen ty menší, ale zato  ty dražší.

Posadila jsem se na židli hlavu jsem složila do dlaní, netušila jsem, že  odchod bude tak náročný. Usnula jsem a vzbudila mně a už bolest celého těla, kvůli nepohodlné pozici pro spánek. Bylo brzo ráno a já se pustila do úklidu, netuším jak mi tahle činnost dlouho zabrala, ale dost dlouho na to abych dostala hlad.  A co jiného mi zbývalo, než si vzít něco k jídlu. Zasmála jsem se když jsem otevřela starou skříň a našla jsem náš tajný deník, který jsme se Sam psaly. Dokonce tu pořád ještě bylo moje staré oblečení a ložní prádlo a spousta jiných věcí, které se teď budou opravdu hodit.  Deníkem   "zabiju" nějaký ten čas a aspoň na mě nebudou dopadat chmurné myšlenky. Čistka celé chaty   proběhla výborně, dům vypadal jako před pár lety, jen mi tu chyběl potrhlý smích mé přítelkyně. A jestli jsem se bála, jen tak sama uprostřed lesa? Ne, nebála. A proč? Z nějakého nepopsatelného důvodu mi tu bylo bezpečněji, než u mého otce. 

 Pohled Dereka po týdnu 

Z  dalšího neúspěšného hledání jsem se vrátil zcela unavený a vystrašený. Myslel jsem si, že v tom domě bude a taky že byla, vím to. A dokonce je mi jasné, že bude někde poblíž jen jsem zatím nezjistil, kde. Tolik mi chyběla... Dokáže se kluk jako já jen tak do někoho tak rychle zamilovat. Povím vám to přesně, dokáže a víte proč? Protože Abbie není jen tak někdo. Na pohled se vám může zdát, že  je  to naprosto obyčejná dívka, ale jakmile ji poznáte dojde vám, že to tak  není... Proto mi tak chybí, dokonce i její narážky, to jak je drzá, když se jí cokoliv nelíbí. Dokonale mě zlomila, nestává se to aby byl Derek zlomený NIKDY. A teď ? Sakra jsem! Dokázala to jako jediná a  po tak krátké době ... 

Kde jsi Abbie prosím... ? Ozvi se... Derek 

Poslal jsem jí už několikátou SMS ( to jen za dnešek) a  čekal, na to než se mi ozve a ono pořád nic včera, dnes.... Čekám marně. Vrátí se ? Miluje mě?  Usedl jsem na postel a založil hlavu do dlaní. Naštvanost, smutek, prázdno, tak by se přesně dal vyjádřit můj vnitřní  pocit třemi slovy. Ano jsem kretén, ale tohle bych nepřál nikomu.