NO WAY BACK

Part 2

Vzbudil mě šramot a tak jsem otevřela oči a chtěla říct strýčkovi, co se to děje a proč mě vůbec budí, když je sobota. A pak to přišlo, uvědomila jsem si, co se včera událo, „Pane bože", zaklela jsem potichu a pak si uvědomila, že ležím v úplně cizí posteli a překrytá něčím co vypadalo jako deka. Chtěla jsem se pohnout posadit se, ale v tom okamžení se otevřely dveře a já okamžitě zavřela oči, aby si ten dotyčný myslel, že ještě spím. Jeho kroky se blížily čím dál tím více k posteli, kde jsem ležela, skoro ani nedýchala a pak najednou řekl:

„ Moc dobře vím, že jsi vzhůru, nehraj to na mě." Otevřela jsem tedy oči a spatřila jsem ho. Už nevypadal tak děsivě jako včera, byl krásně opálený a pod bílím tílkem se rýsovaly jeho svaly, ale jeho výraz, který mi nenapovídal vůbec nic, mě děsil. A pak to přišlo jeho oči se setkaly s těma mojima a já viděla vztek a touhu, možná i vášeň a cit, jenže to všechno se vytratilo, když po mě hodil věci na převlečení a zašeptal:,,Dávám ti deset minut ani o sekundu míň, pak si pro tebe přijdu, rozumíš?. „Aano...", odpověděla jsem koktavě a sklopila svůj pohled dolů na zem. Jakmile se zabouchly dveře, váhavě jsem se posadila na postel a začala jsem se pomalu převlékat do čistých věcí. Za chvíli potom se opět otevřely dveře a on mě pevně popadl za ruku až mě to zabolelo. A pak mě táhl s sebou. Objevily si před námi schody a nějaké dveře až po chvíli mi došlo, že to asi budou dveře do nějaké kanceláře, protože mi mojí ruku  konečně pustil a já si promnula zápěstí, o kolo kterého se teď rýsovala červená skvrna, od pevného stisku, popostrčil mou osobu dovnitř místnosti, kde za velkým pracovním stolem seděl nějaký chlap, který mě docela dost děsil, ale jen do té doby než ke mně přišel a pevně mě objal. Ježisi, co mu hrabe, mě unese a pak mě tady objímá, pomyslela jsem si a vyvalila na něho oči a odstrčila jsem ho od sebe. Nedocházelo mi, co se právě stalo. Uběhlo několik sekund a já si ho pořád prohlížela a nemohla uvěřit svým očím. Stál tam, prohlížel si mě stejně jako já jeho až se mi do očí začaly hnát slzy, ne tohle nemůže být on. Ne, můj otec přece zemřel. Byla na jeho pohřbu tohle není on, ten co mi dával jako malé holčičce pusinky do vlasů a utišoval mě, vyprávěl mi pohádky... Zemřel! Lež! Jak dlouho jsem se pro rodiče trápila. Jak dlouho to trvalo. A teď tu stojí a já na něj nevěřícně koukám. ,,Tati?" řekla jsem potichu a rychle polkla, cítila jsem jak mi přeběhl mráz po zádech, když mi odpověděl. ,,Omlouvám se, ale tohle všechno bylo pro tebe, mou milovanou dceru, byla jsi příliš malá a nevinná a já nechtěl aby si trpěla." Moje zaskočení vystřídal vztek, byla jsem naštvaná, jak mi tohle dlouho hodlal tajit. ,,Proč si mi lhal a proč si to neudělal už dřív já hloupě věřila tomu že, moji rodiče jsou mrtví a kde je máma?"

,,Zlatíčko já musel celou dobu jsi byla někým hlídaná aniž by si vůbec tušila. Celou dobu se tě pokoušel najít, chtěl tě zabít, a proto byla ta lež lepší. Aby ti neublížili, byla to jediná možnost tě chránit.",,Tvoje maminka, tě milovala a taky za to zaplatila svým životem, když tě chránila, zavraždil ji". Polkl a zatnul pěst a bouchl s ní do stolu.

,,Kdo?" zeptala jsem se.

,,On Francis Hughs" procedil jeho jméno mezi zuby. Kluk za mnou v tom bílém tílku se mi podíval do očí. A pochopil, že mi má uhnout na stranu z cesty, protože jsem otevřela dveře a rychle utíkala ven z toho proklatého pokoje. Kde mi konečně řekl krutou pravdu.

„ No nekoukej tak a jdi za ní!," slyšela jsem ještě.