NO WAY BACK

Part 25

,,Dereku?"Zašeptám ve tmě. ,, Dereku!" Říkám důrazněji.. ,,Prosím je tu někdo"? ,,Nikdo tu není, kočičko." Odpovídá někdo a blíží se tou neskutečnou tmou, která mi nedává náděj rozpoznat, kde to vůbec jsem. Má hlava je jako střep, ruce o těch ani nemluvím, necítím je a mé vlasy jsou cítit potem a v ústech mám pachuť krve. Najednou celou místnost osvítí prudké světlo a mé oči konečně rozpoznají tvary než pořádně zaostřím a dokáži se rozkoukat. Je mi neskutečně zle, mám pocit jako bych měla umřít. Mé oči jsou vystaveny snad tomu nejhoršímu snu, co jsem kdy v živoucí realitě mohla spatřit. U mé hlavy je zbraň a já se nemohu bránit, jsem svázaná provazem ke kůlu tyčí se ze země. Moje na naděje na útěk jsou nulové. Mám chuť křičet, ale můj hlas se rozhodl protestovat, celá se třesu. Přistoupí se ke mně žena, má oči černé jako noc a na celou halu se rozesměje a najednou začne. Její hlas zní tak mohutně, jako by snad ani ženský nebyl. ,, Pamatuješ si něco?" Ptá se, ale já hledím do země. Otázku opakuje. Neodpovídám. ,,Pamatuješ si něco?!" Ptá se znova do třetice, neodpovím a tak na mou tvář dopadne obrovská facka. ,,Kkde, kde to jsem?" vykoktám ze sebe skoro hlasem ze záhrobí. Ta žena se rozesměje znova, ale neodpoví za to mi vrazí znova a odejde. Bojím se a nevím kde jsem, nic si nepamatuji. Jediné, co si dokáži odvodit je fakt, že jsem v pěkné bryndě a že chci okamžitě pryč. ,, Prosím, může mi tu někdo říct, kde to jsem?" Všichni mě přehlíží, jsem všem ukradená a absultně mě tu všichni odignorovali. Mezi tím vším, mám snad záblesk z čistého nebo, nebo co.  Napadl mě super nápad, jak odpoutat pozornost a možná i utéct. Jen je problém v tom, že z těch blbých provazů se nedostanu, tak ani tak. Takže můj geniální nápad stejně skončil někde v koši v mým mozku.  Něco mě, však ale napadlo. ,, Hej, lidi mám žízeň." Zakřičela jsem dost hlasitě a vážně to zafungovala, jde ke mně jeden z chlápků stojící normálně u dveří. Přišel se sklenicí vody a dával mi pít jak malýmu dítěti, vypila jsem asi tak půlku velké sklenice, když jsem se potřebovala nadechnout. Ten zavšivenej blbec mi  zbytek té  sklenice vylil přímo do obličeje. Všichni se tomu začali smát, ale mě bylo do breku. Nejenže jsem vodu ještě potřebovala, ale zbytek mi spláchl všechno z obličeje do očí a  ty začaly příšerně řezat, jenže jsem si je nemohla ani pořádně promnout. Myslela jsem, že jsou snad vypálené, než mi někdo hodil na hlavu ručník a mě začala zase tělem procházet panika. Ten ručník příšerně smrděl po nějakým, no bůhvíco to bylo, ale začala se mi hrozně točit hlava a klížit oči.  Někdo mě odvazoval a já příšerně kopala, protože jsem chtěla utéct, dostala jsem několik ran do obličeje, ale ta poslední byla nejhorší dostala jsem ji přímo do oka a myslím, že kdybych se koukla do zrcadla bude tam  překrásný monokl. ,,Chci domů, vy sráči, pusťte mě." Řvala jsem a kopala dál až jsem se z toho dala do pláče. 

Plakala jsem i celou noc, zavřeli mě totiž do nějakého skladu  bez oken, nebyla tu ani nijaká matrce, nebylo tu nic jen bílé cihlové stěny, pár regálů  a já. Na zemi byl kousek skla a, když jsem v něm viděla svůj odraz zděsil jsem se. Všude po obličeji jsem měla rozetřenou krev, monokl na levém oku, oteklý natržený ret. Vypadala jsem vážně báječně. Nejvíc mě trápilo pomyšlení, že jsem si vážně nic nepamatovala nevím, jak a po čem jsem se sem dostala.

Flashback:  ,,Ty  prase jedno, jak si to mohl sakra udělat?"  Mířila Abbie na hlavu pana Hughse a počítala tak každou volnou sekundu, kterou ji nahrával Derek, když ji kryl záda. Sprosté nadávky, výkřiky a zvuky zbraní ohlušovali celé místo. Přestřelka trvala celé tři dny, ale nikdo se nevzdával. Nikdo nechtěl přijít o své blízké.