KAUZA Eduard (LGBT příběh)

KAUZA DVACÁTÁ

„Proč bys pro mě dělal tohle všechno?" zeptal se. „Nezasloužím si to. Já pro tebe neudělal nikdy nic."

„Byl jsi mi přítelem. To samo o sobě je veliká věc."

E. B. White

§§§

Damian se během dne trochu vzpamatoval. Nabídky kávy neodmítal a ocenil i donášku horké polévky, kterou mu prozřetelně přinesl Eduard, ač si ji nevyžádal. Stále nedovedl pořádně odhadnout čas a spílal své vnitřní časomíře, která se zasekla v Tokiu a nemínila se vrátit do běžného středoevropského času. Unaveně se pousmál, když si vzpomněl na ranní slova svého asistenta. Eduard začínal chápat, že není vhodné všechno říct na plná ústa, přesto si stále nedovedl odpustit nepřímé poukázaní na daný stav. Ale pokrok to byl, to musel uznat. Na začátku jejich spolupráce by dnes byl v jeho očích nejméně zombie, která už celé roky nespala a neviděla slunce. Nechtěl to slyšet, věděl to sám. Silou vůle dodělal poslední práci, kterou chtěl dokončit, a nakoukl do Eduardovy kanceláře, která už zela prázdnotou, včetně absence cestovní tašky a kufru. Oddechl si. Další den byl pátek, ten se pokusí nějak přežít a o víkendu se dá dohromady.

Notebook nechal vklouznout do tašky, dopil poslední zbytky studené kávy a unaveně opouštěl budovu.

Venku bylo opravdu nevlídno. Přepadla ho melancholie a na malou chvíli si přál, aby se tyhle ledové kapky změnily na bílou nadílku. Teploměr však ukazoval dva stupně nad nulou. Ovšem když vyšel ven, měl dojem, že je nejmíň mínus deset. Ostrý vítr mu okamžitě vmetl ledové kapky do tváře a chlad se mu zakousl do rukou bez rukavic. Schoulil se, vytáhl si klopy kabátu nahoru, aby se více chránil a rychlým krokem mířil k podzemním garážím.

Těšil se domů, tušil, že zvládne tak akorát rozdělat oheň v krbu, dát si sprchu a padne do peřin. Neměl by, pak zase nebude spát v noci...

Pomalu vyjel z garáže do ulice a zjistil, že se za tu malou chvíli, co strávil v podzemí, rozpršelo ještě víc. Pustil stěrače a potichu si sám pro sebe nadával na odpornou slotu, která vládla venku. Lebedil si v příjemném teple, vytápění auta zvládlo malý prostor prohřát do několika minut. Přece jen však teplotu trochu stáhl. Bál se, že by ho horko mohlo docela dobře uspat, a to si za volantem nemohl dovolit.

Koutkem oka zaznamenal jakousi černou šmouhu u plotu, který lemuje budovu sousedící s jejich firmou. O dvě sekundy později si se zděšením uvědomil, že to byl Eduard. Briskně se zadíval do zrcátek, aby si ověřil, že za ním nic nejede, zastavil a zacouval, aby si svou domněnku potvrdil. Byl to on. Seděl na zídce, schoulený, plášť přehozený přes kufr a sám se nechával bičovat ledovým větrem, který na něj metal studené kapky deště.

Vystoupil z auta, nedbaje na to, že bude po chvíli stejně mokrý jako on a beze slov sebral jeho tašku i kufr a hodil je do miniaturního úložného prostoru, který jeho sporťák skýtal. Nebylo to zrovna auto vhodné na stěhování.

„Nasedejte! Nebo vám chybí sprcha a chcete si ji nahradit tímto?" řekl ironicky, přesto ve svém hlase zaslechl i starostlivost. V té chvíli zapomněl na únavu. Vystřídala ji obava. Eduard poslušně nasedl a schoulil se do klubíčka.

„Proč jste se nešel schovat na zastávku? A nechápu, proč jste si věci neodvezl už přes den? Dal jsem vám přece volno," upozornil jej a když viděl, jak Eduard vytahuje třesoucí se rukou telefon, pokračoval: „Teď už spoje nehledejte, odvezu vás tam. Je to daleko? Pakliže ano, shoďte ze sebe ten promočený kabát. Nepotřebuji usopleného nemocného asistenta, kdo se má v tom archivu vyznat."