KAUZA Eduard (LGBT příběh)

KAUZA PADESÁTÁ TŘETÍ

Porota se usnesla takto, vaše ctihodnosti. Srdce toho muže je poškozené. Miluje, ale jeho láska nemá žádnou hodnotu.

Tony Kushner

§§§

Zaťaté pěsti se ti třesou, zuby skřípou o sebe. Já vím. Nechtěl jsi být krutý. Ale laskavě ses nezachoval.

Venetta Octavia

§§§

Když Damian vstoupil do domu, cítil se trochu lépe. Byl promrzlý, ale přesto mu čas s jeho chlupatými kamarády vyčistil hlavu. Měl možnost se uklidnit, zapomenout na chvíli na svůj neomluvitelný hysterický výlev vzteku.

V domě bylo ticho. Eda už pravděpodobně spal. Doufal v to. On nebyl z těch, kteří by se pod jeho zlostnými výhružkami hroutili. Pak si ale znovu uvědomil skutečnost, že to nebyla obyčejná, pro něj typicky cholerická výstřednost, kterou kolikrát nezbytně musel upevňovat svou pozici. Něco jiného byla slova, kterými si posiloval svůj vliv, aby mu jeho tým nezvlčel, jiná věc pak byla násilí. Před očima se mu vyjevil celý ten neomluvitelný výstup – jeho pěst byla pevně zakotvena na drobného hrudníku velmi blízko krční jamky. Tlačil mu na hrtan a až nyní mu docházelo, že Eduardův plytký, chrčivý dech nebyl jen důsledek strachu, ale také nedostatku vzduchu.

Škrtil jsem ho.

To uvědomění ho vyděsilo. Vyrazil mu ledový pot na čele a dech se mu zadrhl. Těkal očima po místnosti a hledal cokoli, co by ho donutilo se uklidnit. Plíce zběsile nabíraly vzduch, rychle a krátce. Hlava ztěžkla a před očima se tvořilo černo. Musel se uklidnit! Tento stav přece znal, tolikrát si ho prožil, i když už od posledního, kterým si prošel, uběhlo několik let. Dokázal se se záchvaty, které ho dováděly až k hyperventilaci vyrovnat. Vždycky se dokázal uklidnit. Sám, bez pomoci.

Bude to v pořádku, všechno bude v pořádku, nic se nestalo, neublížil jsem mu.

Opakoval si to stále dokola, stejně jako měl před patnácti lety naučenou svou mantru, kterou se uklidňoval, aby se psychicky nesložil přímo před svým mentorem.

Dech se mu uklidnil, tlaky v hlavě zmizely a nahradila je silná bolest. Násilně polkl zhutnělé sliny a olízl si popraskané rty. Potřeboval pít a prášek na migrénu, o které věděl, že ji bez léčiv dnešní večer zcela jistě neporazí.

Ve spáncích mu tepalo a on se schoulil pod deku v hale. Věděl, že tuto noc už neusne a odmítal prošvihnout chvíli, kdy Eda sejde z patra. Celou dobu, kdy se klepal zimou a sledoval dohořívající oharky v krbu, viděl před sebou modré oči za skly brýlí plné strachu a ublížení.

Nechtěl ho ranit – proboha! Měl ho rád! Měl ho tolik rád... A přesto se zachoval jako parchant. A kvůli čemu? Jen proto, že mu neúmyslně přerušil jeho postelové hrátky. Najednou se to zdálo všechno tak nesmyslné. K čemu vlastně potřeboval Filipa, když stejně toužil po někom jiném? I kdyby to všechno proběhlo v pořádku, co by tím dokázal? Na chvíli by jen uklidnil svůj opomíjený penis...

Slyšel, jak mu ve spáncích hučí krev a musel zavřít oči, tlak za nimi ho doháněl k šílenství. Měl chuť mlátit hlavou do zdi, aby nějak přehlušil vnitřní bolest, která mu z mozku dělala kaši. Tiše zasténal a znovu se napil vody.

Netušil, kolik uběhlo času, ale bolest polevovala a do mysli se mu začaly vkrádat vzpomínky.

Viděl sebe s očima plnýma strachu, pěst, která pevně držela tričko s duhovým nápisem – BE PROUD OF WHO YOU ARE – díval se do totožně tmavých, plných zloby. Slyšel svůj přerývavý dech. Cítil, jak švy trika pomalu povolují... Viděl kusy černé, duhou potištěné cáry na zemi... znovu se podíval do tmavých očí – vypadaly, jako by je posedl ďábel. Už tušil, co přijde, ale nemohl se hnout. Věděl, že stejně nikam neuteče.

Byl stejný jako ON! Stejný surovec, vynucující si svou pravdu násilím. Nechal se zválcovat nicotnou potřebou zlomit toho slabšího. Sobec, podle kterého se musí točit svět...

Ruce se mu roztřásly a tep se zvyšoval. Tohle musí zastavit! Musí se Eduardovi omluvit, i kdyby měl na kolena padnout. Potřeboval vykoupení, potřeboval ujištění, že není jako ON, nemůže být, nesmí být!

Venku začalo svítat. Světlo a první paprsky slunce ho začaly probírat z letargie. Ze svého lítostného rozpoložení. Nenáviděl se... Nenáviděl se proto, že celou noc myslel zase jen na sebe. Jak se cítil Eda? Jak si mohl být tak jistý, že nepláče celou noc do polštáře? Jak mohl jen tak přejít možnost, že fyzické násilí, kterého se na něm dopustil, nezanechalo žádné následky? Mohl mít otřes mozku, praštil se hlavou o zeď. Mohlo se mu špatně dýchat, pokud mu zhmoždil hrtan.

Proboha!

Vyskočil z pohovky. Bral schody po dvou a bezmyšlenkovitě vtrhl do pokoje. Ten byl však prázdný. Neustlaná postel a na Edovy poměry dost velký nepořádek ho jen ujistily, že je pryč. Nepřipouštěl si to a stejně bezmyšlenkovitě vtrhl do jeho koupelny. I ta byla prázdná. S trochou paniky se vrátil do pokoje a nesouvisle těkal očima po místnosti, jako by chtěl zjistit, nakolik je Eda opravdu pryč. Telefon na nočním stolku, pracovní taška na židli. Otevřel ji. Mezi známými deskami s logem kanceláře uviděl i pracovní iPhone a hned vedle peněženku. Neměl s sebou nic. Utekl v panice a nevzal s sebou základní věci na přežití. Netušil, jak se mu to povedlo, ale nad tím se nemínil zamýšlet.

Seběhl dolů a kontroloval věšák na kabáty. Kabát tam zůstal, čepice i šála, ale jeho bunda byla pryč. Vyšel ven, nepřemýšlel nad tím, že je jen v lehkých teplácích a tričku s dlouhým rukávem. Okamžitě se do něj zahryzl mráz. Otřásl se. Telefon hlásil minus sedm. Nemohl zůstat na ulici! Tak hloupý snad nebyl. Jistě nasedl na autobus a dojel k Viliamovi. Chvíli ho ještě hryzal červík pochybností, ale nakonec ho zaplašil. Otřásl se, když mu jemný poryv větru vmetl do tváře prašan, který v noci napadal.

Vklouzl do domu a usoudil, že bude nejrozumnější, když se sbalí a odjede do práce. Dost možná strávil Oříšek zbytek noci někde poblíž a teď jen čeká, až vypadne, aby mohl vstoupit do domu. Měl by mu to svou nepřítomností umožnit. Velice dobře chápal, že z něj má Eduard strach.

V hrudi se mu neustále prohlubovala bolestivá díra. Takto to nechtěl. Respekt vyžadoval ode všech a dovedl si ho správnými slovy vydobýt, ale odmítal, aby z něj měl někdo strach. Čistokrevný strach podmíněný násilím. Stejně jako jím vydíral ON.

Před tím, než vstoupil do garáže, rozhlédl se po okolí. Psi se mu pletli pod nohy a nic nenasvědčovalo, že by byl někde poblíž i další z jejich pánů.

§§§

V budově bylo jen velmi málo lidí, stejně jako každé sobotní dopoledne. Nikoho na chodbě nepotkal a po odkódování s úlevou vkročil do kanceláře. Uvědomil si, že nesnídal. Silná káva a sušenky budou muset stačit. Na práci neměl pomyšlení, ale přesto se cítil lépe. Doma mu všechno připomínalo, jaký je parchant a násilník. Lépe se mu tu přemýšlelo nad tím, jaké kroky by měl podniknout.

Byl si jistý, že Eda je u Viliama. A tedy jediná možnost, jak se s ním spojit, byla zavolat svému bratrovi. Anebo přijet osobně, na což neměl odvahu. Byl srab! Stiskl čelist, ale nemohl to popřít a odmítal si lhát. Nedokázal by se mu podívat očí, jen aby v nich uviděl pohrdání, odpor a v nejhorším případě strach. Uvědomoval si, že se tomu jednou nevyhne, ale dnes na to neměl sílu. Zašel si pro druhou kávu a sbíral odvahu zvednout telefon a zavolat bratrovi. Byl příšerně unavený, zdeptaný, na pokraji fyzických a psychických sil.