KAUZA Eduard (LGBT příběh)

KAUZA OSMDESÁTÁ ČTVRTÁ

Nikdy se nesmíš spokojit s někým, kdo není úplně, bláznivě a hloupě šťastný, že může být ve tvé blízkosti.

Maria J. Edwards

§§§

Netrvalo dlouho a oba stáli na ulici, pomalým krokem putující nocí směrem k místu, které Eda tak dobře znal. Držel svého nadřízeného za paži, aby se mu něco nestalo. Ne že by se Damian motal, spousta věcí se mu ale zdála nadmíru fascinující a když Eda viděl, že málem naboural přímo do pouličního osvětlení, protože byl plně zaměstnán pohybující se záclonou v jednom z oken za řekou, usoudil, že to tak bude lepší. Vykládal mu všechno, co o hře potřeboval vědět. Podrobně vysvětlil pravidla i některé triky, které si možná měl nechat pro sebe, už ale stejně bylo pozdě.

Celá budova smrděla trávou. To nebylo zas tak příšerně překvapivé, zábava tam byla v plném proudu a ve vedlejší místnosti hrála hudba. Zde viděl stoly i bar, a vzadu pak také důvod jejich návštěvy.

Vyprosil si na baru dřevěné puky, objednali si dvě sklenice vody – barman si neodpustil komentovat, že to se tedy moc neodvázali, Eda to ovšem příliš neřešil. Přišel hrát.

První kolo bylo spíš ukázka. Chtěl, aby jeho nadřízený viděl, co přesně má dělat. Hra se zakládala na přesnosti, šikovnosti a dobré mušce, věděl, že Damianovi zcela jistě půjde. Rád by, aby si ji užil co nejvíc. S radostí zjistil, že svalová paměť fungovala. Stále ještě byl dobrý.

Další dvě kola vyhrál na celé čáře.

„Pomůžu vám," navrhl, na rtech úsměv od ucha k uchu. Přešel k němu zezadu, chytil jej za ruce. Moc to ale nedomyslel. Neviděl přes něj.

„Počkejte. Musíte se trochu skrčit. A hlavu dát trochu na stranu, naklonit. Máte hrozně husté vlasy," navigoval jej, což moc nikam nevedlo. Pak se Eda rozhodl vyřešit problém radikálně. Vyskočil mu na záda. To jeho nadřízený nečekal, pustil všechny puky na hrací desku, aby Edu mohl chytit za stehna.

„Ups. Teď jste prohrál."

A taky na ně právě koukal celý bar. Ne že by to Eda zaregistroval. Chytil se jej kolem krku, stále sedící na jeho bedrech.

„Tohle náhodou není zlé. Jsem podstatně vyšší... a vidím vám na hlavu! Máte nakřivo pěšinku a myslím, že vidím trochu písku," komentoval, než se mu ve vlasech začal hrabat.

„Musím si vás upravit. Říkal jste, že byste šel tancovat, tak abych ve vás měl nejelegantnějšího možného tanečníka. Doufám teda, že jste chtěl tancovat se mnou. Ačkoli bych se ani nedivil, kdybyste nechtěl, jsem dost dřevo. Na jinou stranu, vy jste úžasný tanečník, takže třeba se to vyrovná."

Damian nemohl jinak než se opět začít smát, když se mu do mysli vloudil dokument o opicích, u kterého nedávno usínal. Jedna z opiček se usídlila na zádech druhé a vybírala jí ze srsti parazity. Setřásl Edu ze zad, ale jeho blízkosti se nevzdal. Otočil se, chytil jej do náručí a donutil jeho nohy, aby si ho přidržely okolo pasu.

„Větší? Rozhodně jste větší, ale oslík," pootočil se s ním, aby se mohl opřít o billiardový stůl. V ten moment někdo otevřel dveře do tanečního sálu a Damian uslyšel veselé taneční tóny irské flétny, houslí a kytary.

Postavil ho na zem, nechal rozehrátou hru osudu, popadl Edu za ruku a táhl jej do místnosti, odkud se linula veselá hudba. „Teď se jde tančit!" Po cestě si stihl objednat jeden malý Guiness, to si nemohl odpustit, a pak už fascinovaně hleděl na tanečníky, kteří evidentně přesně věděli, jak se na tuto hudbu hýbat. Soustředěně na ně celé dvě písničky hleděl, a přestože mu Eda něco vykládal, nevnímal ho. Ukládal si do paměti kroky tanečníků a pak se ze své strnulosti probral a kývl s úsměvem na Edu. „Jdeme tančit!" zopakoval a dotáhl jej na okraj parketu, kde nebudou nikomu překážet.