Nový Začátek

já žárlím?

,,Budíček" začaly odpočítávat 10 sekund.
Já se rychle posadila a začala jsem si vázat boty, ale nějak mi to nešlo 5,4. Ale ne, ale ne, nestíhám, holky už jsou venku. Vykašlala jsem se tedy na boty a radši jsem vyběhla bosa. Dorazila jsem jen tak tak, ale stejně pozdě. ,,Karen, 10 dřepú, Mike, 15 dřepú." Vyhlašoval rychlé tresty, no, alespoň jsem přišla dříve než Mike, tak nejsem sama. Navíc přišel později. ,,Tak a za mnou! A kdo bude poslední, společně ho hodíme do potoka" Zavelel Marek a mi se za ním rozeběhli. Nohy mě studily od rosy, alespoň že není po ránu sucho, není příjemné když se vám do chodidel zabodávají kousky suché trávy. Všimla jsem si, že se za mnou pár lidí chechtá mím bosím nohám. Jak to všichni stíhají si nandavat boty?   To je nemají na tkaničky jako já? Asi vstávají moc brzo. Mike se na mě usmál ,,Ty běžíš na boso? Vždyť poběžíme po cestě s kameny." Zeptal se. ,,No po pravdě jsem nestíhala."Vybíhali jsme lesní stezku, která vedla za jídelnou, takže se terén opravdu změnil na kamínkovou cestu. Kamínky se mi zarývaly do chodidel. Nebylo to úplně příjemný. ,,au" vyjekla jsem, když jsem došlápla na jeden dost ostrý. Cítila jsem, jak se mi tam vytvořila malá ranka. ,,Jsi v pohodě?" Zeptal se hlas za mnou, já už věděla, že patří Nickovi. ,,Jo"
,,No jenom že běžíš jak o závod a jsi na boso a k tomu ještě běžíš po kamenité cestě." Řekl. ,,To už je jedno, já už ty nohy ani už necítím" promluvila jsem. A taky že to byla pravda už jsem ty nohy ani necítila. V klidu jsem přidala do tempa. Nick běžel pohodově vedle mě. Když jsme vyběhli kopec, oběvili jsme se na rozcestí, jedna cesta na levo vedla výš a ta druhá na pravo dólú. Na rozcestí jsme se zastavili a udělali kruh, podle mě spíš bramboru. Pak jsme udělali rozcvičku. Ach jo, no a teď se poběží dólú. Už jsem cítila jak mě pálí chodidla, koukla jsem se na ně tedy a spatřila tam ranky, z kterých vytékala krev. Ach jo, a to jsem jen chvíli běžela na boso. Naštěstí nejsou hluboké a brzy zmizí.
Doufám. ,,Opravdu jsi v pořádku?" Zeptal se znovu Nick. ,,Jo, opravdu, mohu si za to sama" Odpověděla jsem. ,,Proč sis radši nevzala holiny?" Řekl znovu. Já se rozesmála ,,Jsi padlej na hlavu? Víš jak by to dopadlo? Bylo by to ještě horší, puchýře na nohou jsou mnohem horší než drobné ranky na nohou." Dodala jsem se smíchem. ,,No to nevím. Vem si, že budeš muset běžet dólú, chtěl bych ti půjčit boty, ale asi by ti byly dost velký." Začali jsme se smát. ,,No to by asi úplně nešlo, bych si nabyla kokos." Usmála jsem se té představě, jak běžím v plandavých botách. Tak, už jsme se rozeběhli a běželi jsme spátky, zase se mi kamínky zarývaly do chodidel a ranek které už jsem tam měla, najednou mě někdo chytil za ruku a tím mě zastavil, byl to Nick, který mě následovně zvedl do náruče a utíkal dál. Já na něj jen překvapeně koukala ale radši jsem svoje ruce obmotala okolo jeho krku, abych nespadla. ,,Když tě ten běh na boso bolel, měla jsi zpomalit. Neměla by si teď bolavá chodidla s rankami" řekl pak. ,,No ale já nechtěla být poslední a být shozená do potoka." Přiznala jsem. ,,No jo, ale ty víš, že bych to nedovolil" usmál se na mě a pak zrychlil tempo. Pak už jsme doběhli, já jsem se postavila konečně na zem, kde jsem měla pevnou zem pod nohama a měla jsem jistotu že nespadnu, docela úleva.
Naštěstí jsme pár lidí díky Nickovi předhonili. ,,Tak, do potoka se bude házet Lukas" cože? Vždyť běžel ve předu. ,,Smím se zeptat?" Zvolala jsem. ,,Ano, co potřebuješ?" Zeptal se marek a dožadoval se otázky, já jsem polkla, už se nedá vycouvat. ,,Proč zrovna Lukas, když běžel ve předu?" Zeptala jsem se. ,,No, on sice ve předu běžel, ale pak odbočil a vzal to skratkou, kterou jsem nedovolil." Odpověděl. ,,aha".  pak se všichni vydaly Lukase házet za stany do potoka, ale já neměla náladu jít se dívat, jak ho jdou házet, tak jsem zůstala na místě a zamyšleně se za nima dívala jak odchází, ani jsem si nevšimla, že tu zůstal i Nick.

Všiml jsem si, jak jen stojí a nejde se dívat, jak Lukase jdou házet do potoka za trest. Vedoucí dnes asi nemá náladu se zdá, když to navrhnul. Ani Karen před rozcvičkou neposlal spátky pro boty. Každopádně mě teď zajímala jen jediná věc, jak jsou na tom Karenina chodidla. Nevím, prostě to potřebuji vědět, abych měl klid. Přišel jsem tedy za ní, když se na mě otočila, asi se trochu lekla. ,,Ukaž" prolomil jsem to ticho mezi námi. ,,Co?" Zeptala se. ,,No ta chodidla" kývnul jsem k nim hlavou. Ona asi pochopila. ,,Ne, proč? Jen pár malých ranek" Odpověděla. Nakonec mi je ukázala. Opravdu je měla tarudlé a měla tam ranky, z některých vytékalo trošku krve. Pak jí tam ulpívaly kamínky od štěrku. Pak nohu položila spátky na zem. ,,Měla bys dojít k zdravotnici." ,,Ne, není třeba, jsou to jen malé ranky" s těmito slovy se vydala pryč. Já jí ale zastavil ,,Karen, když to necháš být, může se to zanítit. Nebo když budeš chodit, furt se ti ty strupy mohou strhávat a  ranky tam furt budou. Bude z nich téct krev" ona na mě překvapeně koukala. ,,To jsem si nepomyslela." Pak jsme se oba vydali za zdravotnicí. ,,Nikdy bych nevěřil tomu, že si někdo takhle dokázal na kamínkách rozedrat nohy" ona se jen usmála ,,No to jsem prostě já" dodala se smíchem. Když jsme došli k chatce, zdravotnice už o nás věděla. Tak Karen vešla. Zdravotnice se jí na to podívala a pak jí chodidla začala očišťovat vlhkým hadříkem a dezinfekcí. Pak jí na to dala tekutou náplast a nechala to zaschnout, pak jí přes to dalala trošku bvazu a zalepila jí to páskovou náplastí. ,,Tak, přes to si dej tenké ponožky a na pevno si zavaž a utáhni boty, ať ti v botách nohy neplandají a je tam pokudmožno co nejminimálnější tření, nechceme přeci, aby se ranky obnovily. Asi už můžeš jít, jo a pokus se, aby o tvém volnu byly nohy venku, aby dýhaly." Řekla a pak už Karen vyšla a vydala se ke stanu, já jí doprovodil. Nic nenamítala. Pak si vzala boty a společně jsme se vydali na snídani.

Snídaně byla dobrá, dnes jsme si mohli vybrat. Já si dal chleba s marmeládou. Karen si vzala cereálie s mlékem a k tomu ovoce. K nám se posadil i Michael, ten si dal meruňkový jogurt a rohlík. Matt u nás taky s Mayou seděli a z druhé strany Karen seděla Cathy. Vesele hovořily, hovořil s nimi i Mike. Smály se jeho vtipům. Mike se naklonil a pošeptal něco Karen a ta se začala smát. Pak šeptala i Cathy, začali se znovu smát, pak začala šeptat i Karen. Docela mi to vadilo, vidět je takhle. Nevím proč. ,,Jsi v pohodě?" , dloubl do mě Matt ,,Jo, jsem" řekl jsem. Matt se na mě podíval ,,Nežárlíš ty tak trochu?" Zeptal se potichu. ,,To je jedno" Odpověděl jsem mu na to.  On už to dál neřešil a změnil téma ,,Tak co budete dělat zbytek prázdnin?" Zeptal se všech. ,,Já pojedu na Island za svým bratrancem" řekl jsem. ,,No páni, ty se máš" žasli ostatní ,,No já pojedu k babičce na chatu a pak pojedu na kolařský tábor" řekla Cathy ,,No já také ..." Dál už jsem neposlouchal, protože jsem si šel vyčistit zuby a odpočinout si. Ještě jsem se ohlédl a viděl, jak se smějí. Mike zase něco šeptal Karen a Cathy, to už jsem nevydržel a otočil jsem se spět a odešel. Vešel jsem do stanu a odpočíval. Vzal jsem si bloček a začal psát příběh, na kterém už pracuji dva měsíce a půl. Moje hlava ale furt myslela na to, jak se spolu s Mikem smála, co jí tak asi šeptal? Neuměl jsem si přiznat že žárlím.