Nový Začátek

Vodopády

Hned jak jsem dovečeřela, šla jsem si nachystat věci k vodopádům. Pod oblečení jsem si vzala plavky, prý se říká, že po dešti je voda teplá, ale nevím, třeba to bude pravda. Vzala jsem si blok, knížku, na ruku hodinky, abych neztratila pojem o čase, svačinku a tužku, vše jsem si hodila do látkové tašky, jo a nesmím zapomenout na baterku a mikinu. A šla jsem hledat vodopády, Cathy a Maye jsem to oznámila, ony byly tak unavené, že jen přikývly, asi mě ale moc nevnímaly. No a teď už jsem konečně na cestě. Nakonec mám to štěstí, že jsem se prospala přes zbytek dne a tak nějak jsem se opatrně vyplížila z tábora, snad mě nikdo neviděl. Tak nejsem tak moc unavená, právě že naopak, čilá. Doufala jsem, že cesta snad nebude tak dlouhá jak předpokládám.

No teda, žasnu, když to vidím. Konečně, po půlhodinové cestě sem, jsem oběvila úspěch, jsem tu. Vodopád tekl proudem a ve svitu zapadajícího slunce se leskl do zlatova, třpitila se tak mic, že to vypadalo že tam místo vidy teklo samotné zlato a voda byla křišťálová a průzračná, nic tak krásného jsem ještě nikdy neviděla. Kolem dokola je kamenitý břeh a smíšený les. Dokonalé. Skusila jsem si dát ruku do vody, opravdu byla teplá. Jen mě překvapuje, že po dešti není špinavá, ani není divu, když je to tu kamínkové a déšť byl dopoledne až odpoledne.

Slunce už zapadlo a na nebe vystoupal měsíc, cítím se jak v nějakém snů, nebo pohádce. Já už si plavu, voda opravdu není studená, právě že naopak. Akorát je asi pod vodopádama hluboká, podle toho jak voda reaguje na pád. Je příjemné nebýt v tom ruchu tábora a odpočinout si ode všech. Hvězdy už svítí a světlušeky tu jsou také, sice né tolik jako u toho jezera, ale nevadí, i tak je to jako kouzelný sen. Nad vodopádama musí být někde louka, jinak by tu nebyly všechny ty světlušky.

Rozhodla jsem se ty vodopády ještě víc prozkoumat, tak jsem vylezla z vody na souš. Vodopády nejsou tak moc velké, ale ani malé, tak to bude akorát. Když jsem se tak procházela, všimla jsem si, že za vodopádama je malá puklina, ke které by se dalo celkem bezpečně vylézt po té hromadě kamenů a skále. Není to ani tak vysoko, ale nechtěla bych spadnout dolů, to už docela vysoko je. Když budu opatrná, myslím, že by se mi za ně podařilo projít, věci bych tam mohla opatrně prohodit, možná by se mi podařilo projít i suchou nohou. Nejdříve to tu ale ještě proskoumám.

Nakonec jsem si tedy došla pro věci a rozhodla se, že za ty vodopády nakonec půjdu. Začala jsem tedy pomalu šplhat, trochu mi to podkluzovalo, ale já to zvládnu. Nakonec jsem se tam zvládla vyškrábat, teď stojím na výklenku a pokouším se tam prohodit tašku s věcmi. Jo, docela se to povedlo. Taška v klidu prolétla a já už jen slyšela jak dopadla na kamennou zem. Jo, teď už zbývám jen já, opatrně se tedy přimáčknu ke kamenné štěně skály a začnu se pomalu protahovat dovnitř. Při protahování jsem si namočila drdol a cítila, jak mi voda stéká po zádech, naštěstí ne moc a nakonec už jsem uvnitř. V duchu zaplesám, ale ještě bude cesta spět. Rozsvítím si baterku a rozhlédnu se po jeskyňce, je malá a skromná, taková akorát, ale pět lidí už by se sem nevešlo. Všimnu si drobných krystalů rostoucích že skály, no ne, to je oběv. Teď už ale vážně, štípnu se a vyjeknu, sen to není. Sednu si na svojí mikinu. Pak jsem zhasla svojí baterku a koukala na tekoucí vodopád. Byl tmavý, neprosvítá přes něj moc světla, ale přeci jenom kousíček jo,  odráží se v něm měsíc. Je to docela uklidňující, sledovat vodopád a relaxovat. Krása, ale stejně je té samoty docela dost, bylo by hezké si s někým povídat. Proč jsem jen holkám nenavrhla, aby šly také? Nakonec se tedy rozhodnu už jít. Zvednu se tedy a hodinky, s kterýma jsem si v ruce hrála schovám do tašky, došla jsem k výklenku a bezpečně přehodím tašku. Zase uslyším jen její žuchnutí na druhé straně. Tak, a teď zase já, přijdu k výklenku a pokusím se opatrně protáhnout, ale omylem škobrtnu o okraj, zpanikařím a pokusím se udržet rovnováhu, to snad ne, neudržím se. Už cítím jen, jak mě strhává vodopád dólú, k temné hladině vody, oči mě štípou a vidím jen světlo nad sebou, všude okolo mě je tma. Cítím oszré žuchnutí do teď už chladné vody. Řítím se do hloubky a vidím strácející se vodu hladiny, pak už jen cítím, jak mě pohlcuje tma. A nakonec už nic nevím a můj strach a slabost začíná být útěchou, plíce pálí ale bolest ustupuje, jako bych se připadala do nekonečného a hlubokého spánku. Naposledy přes vodu uvidím kousíček strácejícího se světla a pak už se mi zavřou oči. Ještě před tím vším jsem se zmohla na velmi slabý výkřik, který utlumula voda, nikdo mě už nemohl slyšet a pomoci mi.

S Mayou, která šla také hledat Karen,  jsme viděly padající tašku z docela velké výšky vodopádů na trávník, o chvilku později slyšíme slabý výkřik, skoro jsme ho neslyšeli, ale pak jsme spatřili, že z vodopádu někdo padá... ,,Karen!" Vykřiknu náhle, když si uvědomím kdo to je, ale ne,ale ne. Mé srdce, jako by se úplně zastavilo, co mám dělat? Panikařil jsem. Chvilku zkoprněle stojím, pak se proberu a skáču do té tmavé vody, na které se leskl jen měsíc. Při plavání zaslechnu, jak spadla a ponořila se pod hlubokou a temnou vodu, to je smad zlý sen. Plavu tak rychle, jak jen dokážu, k místu, kde se ponořila pod vodu. Doplaval jsem na místo, kde se ponořila, ale nikde jí nevidím, znovu zpanikařím. Mayu naštěstí napadne svojí baterkou prosvítit vodu, není to nic moc, ale trochu to jde, voda je prúsviná, což nám tu teď hraje do karet. Rozhlédnu se znovu a vidím bublinky na hladině,  podívám se do hloubky a vidím, jak se potápí pod vodu, cítím svůj zrychlený dech a vnímám, jak se potím a třesu.  Rychle a hluboce se nadechnu a ponořím se za ní, plavu a plavu, začínají mě pálit plíce, ale přesto se snažím, nemohu ji stratit, fakt ne. Už podléhám panice, máchám svýma rukama pod vodou, pak narazím rukou na její ruce, tak jí je chytnu a vší silou s poslední výdrží dechu, jí táhnu nahoru. Už... Skoro...tam.. pfjů,konečně se nadechnu, se zbytkem sil plavu směrem k břehu, všimnu si jak Maya skočí do vody mi na pomoc. Pak spatřím, jak se k Maye přidala Cathy a v panice chodí sem a tam. vyděšeně hledí a jako by ani nevnímala. Pak mi ji pomohly vytáhnout ,,Pro Boha! Co jsi vyváděla?! Karen!" Ona nereagovala. Ale ne, ale ne! ,,Karen, prober se prosím! Karen! Ty jsi tak blbá! Co tě to popadlo?!" Ne, nereaguje, Cathy k ní přijde,,mám udělaný kurz první pomoci, pomohu jí. Nepamatuju si toho moc, ale něco málo jo" Řekne a přijde k ní blíž. Karen položím z náruče a Cathy začne pomáhat, já jen přihlížel. Prosím, ať je v pořádku, prosím, modlím se za ní.
Po nějaké době Karen vyprskne spoustu vody a začne kašlat, já jí rychle chytnu do náruče a s úlevou si povzdechnu.,,jo, opravdu jsi v pohodě! Co jsi vyváděla?! Jsi normální? Tohle už mi prosím nedělej.. Nikdy!" ona na mě jen unaveně a vyčeroaně hledí, skusí něco říct, ale ozve se z ní jen zachraptění a sípavý hlas. Pak jako by už zase nevnímala,, pšt, radši nic neříkej" otočím se na Mayu a Cathy, ty dělají jakože tu nejsou,, Tak co teď?"řeknu, tisknoucí jí v náručí, nehodlajíc jí už nikdy pustit. ,,Strašně moc pro mě znamenáš, vydrž to prosím" špitnu tak, aby to slyšela jen ona, pokud mě vůbec slyší ,,Neměli bychom radši pro někdo dojít, pro zdravotnici?" Odpověděla Cathy. , No, já nevím, teď bychom ji asi nejdříve měli dostat do tábora" ,,jo, to asi jo, odpověděla tentokrát Maya. Já si řekl že asi jo. ,,Já pobéžím napřed pro zdravotnici, vy tady zůstaňte a pokuste se jí donést co nejblíže k táboru co to jen jde." Řekla Maya a prudce se rozeběhla k místu, odkud jsme před tím přišli. Já si mezitím vyhoupl bezvládnou Karen do náruče, Cathy jí vzala věci a vydali jsme se k táboru. Nebyla ani tak těžká, jen tak strašně ledová, až mě to děsilo, vydrž prosím, vydrž. Modlil jsem se k Bohu.