Nový Začátek

Neveselá chvíle

Probudil mě výkřik mých rodičů, kteří na mě volali, že mám vstávat. A to jsou teprve 3 hodiny ráno. Ne, nemám náladu. Nechci vstávat, fakt ne. ,,Pohni s sebou trochu Karen," zvolali na mě ještě jednou. A já už musela vstát, ale vůbec se mi nechtělo. Teprve teď jsem si vzpoměla, že jedu na tábor do Chorvatska. Jako vážně?! Vůbec se mi tam nechce. Nechápu, jak mi to rodiče mohli udělat, nikdy před tím mě ještě nikam neposlali bez mé vůle. Jak jsem mohla přeslechnout budík a jak mi to mohli rodiče udělat. Nikam nejedu. Vzala jsem si tedy na sebe bílé tričko s drobnými červenými květy a džínové trhané kraťasy, které jsou trochu delší, moji klasiku, jako každý letní den. Začala jsem si česat svoje hnědé husté vlasy, které jsem si smotala do vysokého drdolu, jak je u mě zvykem. Zbožňuju drdoly, vlasy se pak nemají možnost zacuchat a vydrží déle čisté. Původně jsem byla blondýna, ale začaly se mi barvit do hněda.
Do kufru jsem si ještě přibalila knížku, kterou jsem si včera večer ještě chvíli četla, než jsem šla spát, ještě jsem přihodila do higieny  pár gumiček do vlasů a skřipec s gumičkou na drdoly. Chtěla jsem si tam přibalit i mobil, ale na to mi máma včera řekla, že si ho brát nemám. Já jí neposlechla a dala si ho do kapsy. Nabíječku mám v batohu. Rozhodně se ho nevzdám, bez písniček a svých oblíbených popových interpretů bych nepřežila.

U snídaně jsem si v duchu ješte říkala, co všechno jsem si sbalila a jak se z toho vymluvit, peotože na tábor nepojedu. Nemám ráda tábory. Ach jo. ,,Karen, posloucháš mě vůbec?" Ozval se tátův už celkem naštvaný hlas uprostřed vyprávění. ,,...ehm, co? " zeptala jsem se zmateně a mezitím ujídala kukuřičné křupinky z mléka. Táta se na mě zamračil. Nic ale neříkal. Tak jsem se zvedla, uklidila misku a oddupala do svého pokoje. Ještě než jsem vletěla do pokoje, zařvala jsem dolů ,,Nikam nejedu aby bylo jasno!" To si vážně myslí, že tam pojedu!? Za sebou jsem nezapoměla pořádně třísknout dveřmi. Asi budu muset jet, po tom včerejším incidentu. Nemohu se hádat věčně. Lehla jsem na postel a málem bych usla, kdyby na mě máma nezavolala, že se už jede a že si mám pohnout. Tak jsem se znovu zvedla a vzala si kufr, do ktereho jsem ještě hodila balíček dobrot a vzala si batoh s aktivitami a doklady a sešla do kuchyně, kde už na mě čekali moji rodiče s nesmlouvavým pohledem. Já stála a nehodlala jsem se hnout z místa. ,,Kareno!" Zvíšila na mě hlas máma a dívala se na mě, jako by to měl být můj poslední den. Já protočila oči v sloup. To už se na mě mračil i táta. Tak jsem zas protočila oči a šla se obout, fakt mi to neprošlo a asi ani neprojde. Vyšli jsme z baráku, do auta jsem si dala kufr a vlezla dovnitř. ,,Karen, ty máš telefon?" zeptala se máma a při tom se mi dívala na kapsu u kraťasů. Natáhla ke mně ruku a já jsem jí ho musela dát, i když se mi nechtělo. Neochotně jsem jí ho podala. ,,Nebo si ho nech, ale jen na cestu a před táborem mi ho pěkně dáš, na táboře by ti byl stejně k ničemu" řekla máma. ,,A věř mi, že mi si to s maminkou ohlídáme, že nám ten mobil odevzdáš." Řekl na pohodu a sedl si na místo řidiče a máma na to druhé.

Já se nudím. Celé tři týdny budu trčet na nějakém táboře v zahraničí a do toho se mi chce na záchod. Jedeme už něco přes tři hodiny a já už skoro nemám co dělat, skoro všechny písničky mám už vyposlouchané a jinde na mobilu být nemůžu, jelikož nemám data a na knížku už nemám náladu, bolí mě z ní v autě hlava. Už nechci jet autem, i když většinou miluju jízdu autem, tak teď to tak úplně není, když jedu někam do zapadákova, kde vůbec nebudu vědět co dělat. Ale je to lepší než letět letadlem. Moje rodiče mají jet do lázní někam do Maďarska beze mě a já do zapadákova. Vždyť ani nemají tolik povinností, tak proč nemohu být s nima? ,,Mami, proč jste mě poslali někam bůh ví kam a vy si jedete do lázní do Maďarska? Proč?" ,,Kari, už jsme to řešily, víš že to tak jednoduše nejde. Navíc zas získáš nové vzkušečnosti a věř mi, že tábory nejsou tak zas zlé, vím svoje. ,,Ale.." ,,Žádné ale neexistuje Kari" řekla ještě a já už radši nic neříkala. Cestou jsme se ještě stavili na benzínce, ale pak už jsme jeli bez přestávek.

Auto zabrzdilo a já se probudila. Už jedeme 14 hodin a půl. ,,Jsme tady Karen". Řekl táta a začal vystupovat z auta. Já se taky pomalu začala zvedat ze sedačky a vystoupila jsem z auta, ze kterého se mi už nechtělo. Tak a první krok do zapadákova. Došla jsem si pro kufr a rozhlédla se po táboře. Už z dálky byly vidět podsadové stany seskládané do velkého půlkruhu s velkým stromem uprostřed, vedle kterého stál stožár. Za stromem dál byla jídelna s kuchyní a malým potůčkem, který v dáli vtékal do moře, na opačné straně za jídelnou a kuchyní byl smíšený les. A naproti mě v dálce se zelenají kopce a něco hako menší hory. Nevypadá to tak zle, jak jsem si zprvu myslela. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila vůni lesa a posekaného dříví se směsicí půdy. Hmm, čerstvý vzduch. Na louce se zatím hromadily děti s kufry, docela zmatek. Rodiče mě tam také doprovodili a pak se se mnou pořádně rozloučili, než mě zapsali do seznamu táborníků a odešli. Ale furt se na ně zlobím. Asi né už tolik, ale stále, i když se mi po nich bude stýskat. Na louce za stanama se už shromáždilo spousta dětí, tak jsem předpokládala, že je to nějaký sraz, tak jsem se tam vydala. Chvilku jsme čekali na ostatní a pak přišli i vedoucí a začali svůj proslov. ,,Milí táborníci, já jsem hlavní vedoucí Iva a tohle jsou moji pomocníci, či praktikanti Marek, Sára a Klára. Vítám tu nováčky a stejně tak i ty, kteří tady byli minule a předminule. Ještě předtím než se rozdělíme do chatek si musíme vysvětlit pravidla tábora. Sáro, mohla bys je vysvětlit?" ,,jasně, tak za prvé, žádný alkohol ani omamné látky, koho uvidím, nebo se dozvím, že něco takového užívá, rovnou jede domů, a věřte mi, že se to neobejde bez trestu. Za druhé, neubližujeme si navzájem a ani nemluvíme sprostě, což je vám snad jasné, platí hlavně pro ty starší. Za třetí, neničíme věci v táboře, nejsou to levné záležitosti. A za čtvrté, když se chceme cáchtat v potoce nebo se koupat v moři, dohodnete se s nějakým z vedoucích, a totéž platí i o procházkách mimo tábor. Rozumíte mi? Má někdo nějakou otázku?" Nikdo nic nenamítal a tak nás nechala, ať se rozdělíme do dvojic nebo trojic a povybíráme si chatky. Na mě zbyla jedna dvojice holek a tak jsem se k nim přiřadila a šlo se do chatky. ,,Ahoj," ozvala se drobná hnědovlasá dívka s pihovatým obličejem, jedna z těch holek, ,,já jsem Cathy a tohle je Maya," řekla a ukázala na modrookou dívku s dlouhými jemně vlnitými vlasy obarevnými na špinavou blond. ,,Jsme tu už třetí rok, a ty jsi?" ,,Jo, ehm já jsem Karen." Odpověděla jsem. Vyndala jsem si skládací matračku, chlupatou dečku, kterou jsem si přes to hodila a druhou dečku si nachystala k nohám, kdyby mi byla zima ve spacáku. Vyndala si knížku, plyšáka, i když jsem už dost velká, světélka, která jsem si dala nad postel a blok s pastelkama a pero na psaní, prostě věci, bez kterých bych to tu dost možná nepřežila. Pak už jen cestovní lampičku. Holky si vesele povídaly, ale já se nepřidala, nemam náladu, spíš energii po tak dlohé cestě. Pak jsme se ještě sešli u stožáru, protože zazněl dlouhý a krátký písk jako nástup. Řekli jsme si pár věcí a po dalším dlouhém vybalovaní a chystání tábora byla večeře. Postavila jsem se do dlouhé fronty a vyčkávala, až jsem dostala svou porci, vydala jsem se za holkama, které mě vřele přijaly. ,,Ahoj Karen, tak co, jak se ti tu líbí?" ,,Jo, je to tu docela hezké, mile mě to překvapilo." Takhle jsme spolu hovořily, seděly a jedly. V jídelně byl veselý ruch. Já veselá nejsem, spíš unavená. Pozdeji jsem odešla do chatky a únavou padla na svou postel, proč jsem tak unavená? Taky proto nemám náladu.... Hmm, krásně tady šumí potůček, jak uklidňující. Pak jsem rychle usnula.