Duše démona | ONC 2024

Stín v bouři

Anamea

Někdo zaklepal na dveře. Luskla jsem prsty a nechala je otevřít se. Rychle jsem k nim došla. Ve dveřích stála vysoká žena. Vítr jí foukal vlasy do obličeje a ona se jich marně snažila zbavit. Vypadala, že je z Království noci, ale nebyla jsem si tím jistá.
„Pojďte dále," pousmála jsem se.
„Co vás sem přivádí?" zeptala jsem se cizinky.
„Mám pro vás nabídku," odvětila. „Jistě jste již slyšela o chrámu temnoty. Já a pár mých přátel máme v plánu jej zrenovovat, ale je nás málo a potřebujeme pomoc dalších kouzelníků a elfů, abychom to dokázali. A napadlo nás požádat o pomoc vás. Prý jste velmi talentovaná čarodějka." Cože? Já? Jak mě vůbec našla? Doteď jsem myslela, že mimo Království dne mě nikdo nezná.
„Jen elfy a čaroděje? Co ostatní rasy?"
„K ničemu by nám nebyli. Nymfy znají jen základní kouzla a neumí se bránit. Trpaslíci neovládají magii téměř vůbec."
„Přijmi to," přemlouval mě nějaký hlas v myšlenkách. Pokusila jsem se ho pomocí kouzel na obranu mysli vyhnat, ale nedokázala jsem to.
„Já jsem součást tebe, nevyženeš mě nějakými tvými čáry máry," smál se mi.
„Zmlkni!" okřikla jsem ho.
„Nechce se mi."
„Co by pro mě znamenalo, kdybych to přijala?" zajímalo mě.
„Nebudu vám lhát. Je to velmi riskantní a může vás to stát život. Pokud však uspějeme, každý dostane odměnu ve výši několika set zlatých. V chrámu jistě bude ukrytá nějaká temná magie a také zcela jistě ukrývá mnoho tajemství," odpověděla černovláska.
„Kolik mám času na rozmyšlenou?"
„Mám v plánu se v okolí Gràdh zdržet ještě dva dny. Budete-li mne hledat, jen vyslovte mé jméno a najdete mne," sdělila mi cizinka.
„Jak se jmenujete?" uvědomila jsem si, že se mi nepředstavila.
„Tairgse."

Dalšího dne jsem již byla pevně rozhodnutá. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a usoudila jsem, že se chci renovace chrámu účastnit. Nejistě jsem zašeptala její jméno. Zjevila se přede mnou.
„Už ses rozhodla, Anameo?" tázala se.
„Ano. Přijímám vaši nabídku." Jakmile Tairgse zaslechla mé rozhodnutí, zmizela. Rozhodla jsem se projít. Potřebuji zpracovat všechno, co se od včerejška stalo. Nemůžu tomu uvěřit.

Na nebi se začaly objevovat černé mraky. Nic jsem si z toho nedělala a zůstala jsem sedět na zemi mezi květinami. Až když v dáli zahřmělo, došlo mi, že bych se měla co nejrychleji sebrat a vrátit se domů. Spěchala jsem, abych to stihla dříve, než začne bouřka. Najednou jsem však zahlédla stín. Vydala jsem se za ním.
„Kdo jsi?" ptala jsem se ho.
„Tvá noční můra," odsekl. Tedy vlastně odsekla. Když jsem se ke stínu přiblížila, zjistila jsem, že se jedná o dívku. Začala jsem se jí vyptávat na nejrůznější otázky. Neodpovídala a po chvíli se rozhodla radši utéct.
„Stůj! Vrať se!" křikla jsem. Stín nezastavil. Rozběhla jsem se za ním. Když jsem k němu doběhla, dotkla jsem se ho, což byla největší chyba, kterou jsem v mém životě udělala. Od toho dne jsem totiž začala ztrácet samu sebe.

485 slov. Co na příběh zatím říkáte?

Loučí se Anamea.