Duše démona | ONC 2024

Boj se Stíny

Anamea

Otočila jsem se, abych viděla to samé jako Siluc. Plížil se k nám Stín, Achiad. Ostatní už si ho také všimli. Chystal se po mně skočit, ale těsně před tím, než by se se mnou spojil, jsem uskočila. Tak takhle teda ne. Rea proti němu vyslala nějaké kouzlo. Netrefila se. Achiadovo uhýbání před našimi kouzly vypadalo jako nějaký podivný tanec. Snažil se k nám dostat, ale my jsme ho nenechali. Po očku jsem stále kontrolovala Sgaileho. Jen stál dále od všeho dění. Elfové ho také hlídali. Po tom, co nám jeho kamarád už jednou zmizel, jsme nechtěli riskovat, že by se to mohlo stát znova. Tairgse kouzlem zablokovala východ z jeskyně.
„Co to děláš?" křikl po ní Siluc.
„Zabraňuju jim v úniku," opověděla.
„Jsou schopní tím projít. Přenech mi na chvíli kontrolu," ozvala se Monedel.
„Jak chceš."
Ovládla mé tělo a já jsem si na chvíli zase připadala jako vzdálený pozorovatel, Vytvořila kolem stěn jeskyně rudý oheň. Byl slabý, ale Stínové se i přesto pro jistotu drželi dál.
„Teď už určitě neuteče," usmála se a předala mi zpět kontrolu nad mým tělem.

Sgaile se právě rozhodl, že se zkusí spojit s Reanil. Skočil k ní. Kouzlem jsem ho odmrštila sotva dvě sekundy před tím, než by se jí dotknul.
„Restalone? Co říká tvoje schopnost?" ptala se elfa.
„Nic čemu bys chtěla věřit," vycítila Mirimë.
„To je jedno! Víte přece, že to vždycky nakonec funguje!" namítla má sestra.
„Vidím nás, jak se vzdáváme, ale moc se mi to nelíbí. Přijde mi to jako lež. Jako by mi někdo nasadil do hlavy falešný obraz, aby nás zmátl," oznámil Restalon.
„Tak vzdávat se vážně nehodlám! Nešli jsme sem přece zbytečně!" reagoval blonďák.
Tairgse si místo toho jen sedla na zem, kousek od ohně.
„Co to děláš?" ptala jsem se jí v myšlenkách.
„Vzdávám se. Neublíží mi. Nezabijou mě. Protože to by tě poštvali proti sobě. To by si zničili šanci tě dostat. A Monedel by tě ochránila, takže by prohráli," vysvětlila mi a přerušila spojení.
Elfové pochopili, o co se snaží, i když já jsem to stále moc nechápala.
„Co to má být?!" nechápal Siluc.
„Uklidni se a věř Restalonově schopnosti," usmála se na něho Rea a sedla si k trojici.
„Ale vždyť říkal, že si myslí, že je to falešné," odmítal muž udělat, co se po něm chtělo.
„To neznamená, že toho nemůžeme využít v náš prospěch," šeptla jsem mu do ucha, když jsem kolem něj prošla.
„Máš plán?" zajímal se.
Sotva jsem ho slyšela, už jsem byla skoro u ostatních.
„Tak trochu," odpověděla jsem.
To mu stačilo. V myšlenkách jsem řekla Reanil, co musí s ostatními udělat. Nic nenamítala. Blonďák se přidal k ostatním.
„Tak to vypadá, že to ani nebude tak těžké, jak jsme čekali," uchechtl se Sgaile.
„Tahle nevypadá, že by to chtěla vzdát," konstatoval Achiad, když jsem zaujala bojovou pozici a začala po nich střílet kouzla.
„Asi ji ovládla ta princeznička. Žádný strach, tu zvládnu levou zadní," prohlásil mladší ze Stínů.
„To si jen myslíš," sykla jsem.
Plameny kolem stěn začaly narůstat a šířit se po ploše jeskyně. Vypadalo to, že mé přátele obklíčily, tudíž mi nemohli pomoct. Já jsem taky stála uprostřed jedno ze tří ohnivých kruhů, z nichž ten kolem Stínů se stále zmenšoval. Monedel opět ovládla mé tělo.
„Nějaká poslední slova?" zeptala se skoro posměšně.
Oba mlčeli. Oheň od nich začal ustupovat a místo toho se teď zmenšovala relativně bezpečná místa, na nichž jsme byli. Snažili jsme se dostat je zpět pod naší kontrolou, ale nešlo to. Plameny už nám byly až příliš blízko, než abychom měli šanci vyváznout bez zranění.
„Řekli jste si o to," pravila Monedel tiše. Vystoupila z mého těla.
Přešla ke Stínům, jako by tu všude kolem nehořel smrtící rudý oheň a život mě a mých přátel nevisel na vlásku.
„Jak hluboko se skrývá tvé svědomí Sgaile? Jak snadné ho bude probudit?" pokládal více méně řečnické otázky.
„Já nic takového nemám," odsekl Stín.
„Ale máš. Vím to. Ukázals mi to. Můj poslední den, jsem cítila, že nějaký zbytek čehosi, co by se dalo nazývat svědomím v tobě stále je. Zůstal uvnitř tebe a nikdy se ho úplně nezbavíš. Jen jsi ho zahrabal tak hluboko, že jsem ti to musela připomenout. Říkalo ti, že to není správné, že ses nikdy nechtěl stát tím čím si? Nebo něco ve smyslu, že jsi nemusel tu nevinnou princeznu posedávat a nakonec zabít? Nebo, co všechno jsi mi vzal? Vážně teď chceš vzít život šesti dalším nevinným duším, které ještě mají celý život před sebou? Ztratil bys i ten zbytek cti, co ti ještě zbyl, pokud bys znova ukázal své svědomí? Na tom nezáleží, stejně by ti stále připomínalo, že jsi zase dal přednost zlu. Kdysi jsi mi psal, že jsme prý bývali stejní. Ale já bych tohle nikdy neudělala. Ty snad ano? Souhlasil bys s tím i než ses stal Stínem? Nemyslím si. Mysli na toho, kým jsi býval. Kým jsi mohl být, cos mohl zažít. Vážně ses teď spiknul s tím, kdo za to všechno může? Kdo ti vzal šanci na šťastný život? Kdo tě donutil žít někde mezi životem a smrtí, bez možnosti uniknout. Bez druhé šance. S někým, kvůli komu jsi musel sledovat, jak zde zůstáváš jako Stín, když ti, jež jsi miloval, odcházejí na druhou stranu? Vím, jak dlouho tě nutil vybírat si zlo. Mnoho z nich si nechtěl odsoudit k životu, jakýs sám nesnášel. Pak už sis zlo vybíral dobrovolně. Chtěl jsi ty nevinné duše ničit. A to je na tom to nejhorší. Teď si můžeš vybrat. Můžeš nám pomoct porazit toho, jenž tě odsoudil ke věčnému utrpení. Anebo můžeš zahynout v těchto plamenech? Co je ti milejší?"
Celou dobu mluvila ledově klidným hlasem, i když vím, jak jí ta slova musela neskutečně bolet. Mluvila o tom, co z člověka udělá Rudá magie, o tom jak už se později zabíjení u mnohých Stínů stává zálibou. Taky tak mohla skončit, došlo mi. Ale z nějakého důvodu se to nestalo. Proč?
„Za těch dvě stě let jsem se o dost změnil. Už nemám svědomí. Už mi nic nebrání zničit tyto duše. To jen ty si myslíš, že u Stína jsou na místě nějaké city, emoce, svědomí. Nejsou. Dnes zde tví přátelé zemřou. A ani ty už je nezachráníš," prohlásil Sgaile.
„A už mě zase podceňuješ," ušklíbla se bývalá princezna.
Uhasila oheň kolem nás a přesměrovala ho na Sgaileho a Achiada. Ti už neměli kam utéct.
„Jediný, kdo tu shoří, budeš ty, princezničko," sykl starší ze Stínů a přemístil se.
Mladší chtěl udělat to samé, ale nestihl to. Oheň ho dostihl. Rozplynul se. Rudé plameny zmizely. Ze Stína před námi se stala dívka ve věku přibližně patnácti let, oblečená v krvavě červených šatech. Její zelené oči nás zkoumaly.
„Děkuji. Bez vás bych nikdy nenašla klid," usmála se na nás.
Poté začala vybledávat.
„Konečně se znova shledáme, Tristane," zašeptala těsně předtím, než zmizela úplně.