Duše démona | ONC 2024

Mír nebo válka?

Monedel

Probíhala jsem chodbami jako šílená. Konečně jsem se dostala do místnosti určené pro setkání rádců a otce. Jelikož jsem rádce potkala cestou, zatímco otce nikoliv, věděla jsem, že ho zde najdu a nemýlila jsem se.
„Otče, musíme si promluvit," sdělila jsem mu.
„O čem se mnou chceš mluvit, Monedel? Nemyslím si, že mi máš co říct," odsekl a dál se věnoval pergamenům na jeho stole.
„Omyl. Je toho spousta, co s tebou chci prodiskutovat," ušklíbla jsem se.
„Omluvám se, ale nemám čas," snažil se z toho král vykroutit.
„Vážně? A kdy jsi ho za těch třináct let mého života měl?" ptala jsem se.
Neodpověděl.
„Takže. První věc, ihned pošleš posla se zprávou pro Království noci, že nakonec přistupujeme na zrušení mého sňatku s princem Amadanem. Dále od příštího měsíce klesnou daně aspoň o polovinu, aby byly stejně vysoké jako v ostatních lidských královstvích. Místní obyvatelstvo se má velmi špatně a panuje zde velmi velká chudoba. Kromě boháčů nikdo není dlouhodobě schopný tak vysoké částky platit. A začneš se o náš lid zase zajímat. Já mám oči všude a budu tě neustále sledovat."
„Tvůj sňatek nikdy nezruším. A ty peníze potřebujeme. Není možné daně snižovat," namítl otec.
„To není prosba ale rozkaz," propálila jsem ho vražedným pohledem. „Stejně chceš jen peníze z pokladnice Království noci. Bez nich se obejdeme stejně jako bez těch vysokých daní. Vím, že naše pokladnice přetéká, tudíž se nebojím, že by se náš každodenní život nějak výrazně změnil."
„Co mi uděláš, pokud odmítnu? To já jsem tady král," zajímal se otec.
Kouzlem jsem si vytvořila meč a namířila jsem mu jím na jeho krk. „Na co čekáš? Pokud vím, musíš napsat jeden dopis pro Království noci a novou vyhlášku," připomněla jsem mu.
On jen šokovaně popadl brk, namočil jej do inkoustu a začal psát. Sledovala jsem každé písmeno, abych si byla jistá, že mě nepřelstí. Nejdříve sepsal dopis, poté až vyhlášku.
„Tak já jedu doručit ten dopis," nastavila jsem ruku, jakmile psaní zapečetil.
„Tak to teda ne. Ty zůstaneš v bezpečí tady a pojede Litir," odporoval mi král.
„Nedělej, že ti na mém bezpečí záleží. Nechal jsi mě půl roku v lese, kde mi každý den hrozilo smrtelné nebezpečí. A krátce po mém narození jsi mě chtěl utopit. Mimochodem Litir si zlomil ruku. A Riodaire jela za svou nemocnou sestřenicí do Království lásky," informovala jsem ho.
„Jak to víš?" ptal se udiveně.
„To, že jsi mě chtěl utopit a vždycky jsem pro tebe byla jen přítěž? Řekl mi to Tristan, který to věděl od matky," odvětila jsem.
Byla to lež. První od koho jsem to slyšela, byla ztracená královna a s Tristanem jsme se to dozvěděli ve stejný den. Král se zatvářil nedůvěřivě, ale nakonec nereagoval a jen mi vložil vzkaz do ruky. Vítězně jsem se usmála.

Vyjela jsem jen o půl hodiny později. Spěchala jsem, abych se stihla vrátit před setměním. Cestou jsem se usmívala na lidi kolem sebe a nenápadně jsem občas vysypala pár mincí z váčku, který jsem si nabrala v pokladnici. Lidé mě poznávali, avšak neprojevovali to zrovna nadšeně. Spíše způsoby typu:
„Hele, to je prý ta prokletá princezna!"
„Zničili jste naše krásné království!"
S tím jsem souhlasila, můj otec z toho tady za dobu své vlády udělal strašnou zemi. Kdybych si mohla vybrat, za jeho vlády bych zde rozhodně žít nechtěla.
„Monedel! Prokletá! Dávejte si pozor, ať vám něco neudělá!"
„Pokud by náhodou vaše řeči o mém prokletí byly pravdivé, pořád to neznamená, že jsem nebezpečný šílenec, který ubližuje obyvatelům Království dne. Pokud si něco takového myslíte, jsou to nesmysly!" křikla jsem na ně.
„Jo a kde jsi teda byla poslední půlrok? Nemocná asi těžko," ozval se kdosi.
„Máte naprostou pravdu, nebyla jsem nemocná, utekla jsem z hradu a nikdo se mě nenamáhal hledat," přiznala jsem.
Když otec šíři lži, vždy je ráda vyvrátím. Tak už lidé vědí, že pokud král a princezna tvrdí něco jiného, pravdu mám já. A jakkoliv je mé tvrzení nesmyslné, vždy jsem ochotná sehnat si důkaz. To už je pro mého otce zbytečná námaha.