Duše démona | ONC 2024

Kdo nemá rád princeznu?

Monedel

V chrámu mě čekalo nepříjemné překvapení. Tělo bylo pryč. Jediná možnost, jak ho najít bylo vytvořit magickou cestičku. Sice to umím, ale bez těla je to docela riskantní. Nic jiného mě v tu chvíli však nenapadalo. Trvalo několik cenných minut, než kouzlo začalo fungovat. Rozběhla jsem po cestičce ze stříbrného světla, které jsem viděla jen já. Spěchala jsem. Každá ztracená sekunda mohla znamenat, že mé tělo zahyne. Pokud by se to stalo, neměla bych se kam vrátit. Má duše by byla odsouzená k bloudění po světě s malou šancí na ukončení toho nekonečného trápení a věcné samoty.

Cesta mě dovedla k polorozpadlé chatce kdesi na hranicích s Královstvím noci. Dělí nás od nich řeka zvaná Grans. Chatka se nacházela na druhé straně, což znamenalo, že už nespadá pod naše území. Tam už slovo mého otce nemá žádnou váhu. Vládne tam rodina mého příšerného snoubence. Při vzpomínce na něj jsem se zhnuseně zašklebila. Nedaleko se shodou náhod nacházel most. Přeběhla jsem přes něj a připlížila se k oknu oné chatky. Mé tělo tam leželo na posteli. Nikdo ho nehlídal. Být bez těla má i pár výhod. Zatímco běžně bych se musela obtěžovat s otvíráním okna, nyní jsem mohla jednoduše projít zdí.

Spojila jsem se s mým tělem právě včas. Když jsem prudce otevřela oči, stál nade mnou podivný muž s nožem v ruce. Zbraň byla ještě zašpiněná od zaschlé krve někoho jiného. Díval se na mě se zlomyslným úsměvem na tváři a v očích se mu značilo, že chce krev. Moji krev.
„Princ přespává v hradu jeho snoubenky, netušíc, že ta brzy zemře. Na půdě jeho království," zasmál se muž šíleně a pomalu přibližoval nůž blíž ke mně. Kouzlem jsem ho znehybnila. Nic lepšího jsem v tom šoku nesvedla. Brzy se z mého vlivu osvobodil. To už jsem se vyděšeně krčila pod mostem, připravená kdykoliv rychle skočit do ledové vody a odplavat někam pryč. Zaslechla jsem spoustu nadávek na mou adresu a také blížící se kroky.
„Nemohla utéct nikam daleko," konstatoval si ten šílenec pro sebe. Musím se uklidnit, říkala jsem si v duchu. Přešel po mostě a zmizel v noční tmě. Přemístila jsem se zpět do chrámu. Bylo to nebezpečné, ale do hradu jsem se vážně vrátit nechtěla.

Tu noc jsem už neusnula. Nikomu kromě Tristana bych to nepřiznala, ale bála jsem se. Tu noc jsem se vážně bála. Po téhle zkušenosti jsem kolem chrámu vybudovala trvalé magické ochrany, které by měly zabránit nezvaným hostům, aby se dostali dovnitř.

Další den jsem se vydala ujistit Tristana, že jsem v pořádku. Když mě spatřil, výrazně se mu ulevilo. Ráno se prý našlo asi na půl cesty mezi hranicemi s Královstvím noci a chrámem tělo toho muže. Podle úsudku čarodějů a čarodějek byl prokletý. Prý musel sprovodit ze světa někoho královské krve nebo přesně o půlnoci sám sebe. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se mě znova nepokusí zabít, ale na druhou stranu mi ho bylo trochu líto. Byl prokletý, neovládal se. Předtím než ho kletba proměnila v nebezpečného šílence, mohl být jen normální člověk. Mohl být takový, jaká jsem si vždy přála být já, obyčejný a ničím zvláštní.

Bratr už slyšel o mém nočním dobrodružství a začal mnohem více naléhat, ať se vrátím.
„Promiň, Tristane, ale já nemůžu žít jako loutka, jejíž každý krok je naplánován léta dopředu a jež nemá žádnou svobodu. O život princezny nestojím už dlouho. Možná, kdybych nebyla pro všechny kromě tebe neviditelná, nevadilo by mi to tolik. Možná, kdyby s námi matka zůstala nebo kdyby nás měl otec skutečně rád. Pokud by aspoň jedno z toho byla realita, asi bych tady zvládla vydržet, ale takhle to prostě nedokážu. Takhle můžu být volná, necítit se, že všechno, co řeknu nebo udělám, je špatně a každý můj krok je naplánovaný od mého narození. Přeju si jen jednu věc: moct si sama rozhodovat o svém životě. A to se mi tady nikdy nepodaří," prohlásila jsem.
„Nechám tě jít, ale dávej na sebe pozor," řekl nakonec Tristan.