Duše démona | ONC 2024

Do země zla

Anamea

Rozběhli jsme se za hlídkou.
„Co se děje?" ptala se Rea z dálky.
„Hoří!" odpověděla nějaká žena ze skupiny těch, kdo si toho všimli první.
„Co hoří?" křikla nazpátek otázku Tairgse.
„Těžko říct! Plameny jsou všude ve chrámu!"
„Tohle bude hodně zlé. Schopnost říká, že," Restalon se odmlčel a čekal na radu jeho daru. „Máme poslouchat?"
„Co je tohle za šílenost? Nezamotal ti někdo hlavu?" ozval se Siluc.
Sledovali jsme oheň a zkoušeli všemožná hasící kouzla. Nic nefungovalo. Všichni začali vylézat ze stanů a snažili se pomoct. Opět neúspěšně. Někdo do ohně lil vodu, ale ani to nedokázalo požár zkrotit. Najednou se v ohni objevila tvář. Vypadala děsivě, celý obličej byl plný jizev a oči zářily rudě. Byl to úplně stejný krvavý odstín rudé, do jakého se barví mé oči, když se naštvu.
„Sgaile," zašeptala Monedel.
Z jejích slov byl cítit strach míšený s nechutí vůči jejímu Stínu a touhou po pomstě. „Buď opatrná, Anameo," dodala.
„Budu," slíbila jsem.
„Jen dva elfové a čtyři lidé pochopí má slova. Víte, že úkol máte, tak proč jej pořád odkládat? Čekám a po pátém dni vše začne znova. Vážně to chcete riskovat? Váš strach bude na nevinných potrestán. Kolik duší uvězním, než osud bude konečně dán, než se s vámi konečně osobně seznámím? Kolika duším chcete vzít naději a sny? Kolika nevinným kvůli vám ublížím? Už zbývají jen dny, do chvíle než se k mé milované zábavě vrátím. Záleží to jen na vás a možná taky trochu na ní. Spěchejte. Dochází vám čas. Jak víte, zbývá pět dní. Výhoda je na mé straně, nikoliv na vaší. Pospíchejte. Vydejte se na cestu rychle. Už začínám psát seznam duší, které skončí v nekonečném světě osamělé. Bylo třeba vás popohnat. Řekněte, kdy byste jinak začali konat? Jen to přiznejte. Pokud vám to nedošlo, jsem její Stín někdy mylně nazývaný démonem, jehož jméno si nezasloužíte znát," mluvila tvář.
S posledním slovem oheň zmizel a ukázalo se, že nic nepoškodil.
„Proč mluví ve verších?" ptala se nějaká žena.
Nikdo její otázce však nevěnoval pozornost a všichni hledali, kdo ve tváři nemá zmatek, ale pochopení. Nakonec se jejich pohledy upřely na organizátory a mě.
„Co to znamená?"
„Jsme v nebezpečí?"
„Kdo to byl?"
„O jakém úkolu to mluvil?"
„To není důležité. Na pár dní teď budeme muset s Tairgse, Silucem, Restalonem, Mirimë a Anameou odjet. Pokračujte v renovaci podle plánu. Bude na vás dohlížet Maxë a někdo koho si vybere," zesílila si Reanil hlas kouzlem, aby překřičela ostatní.
„Proč zas jede i Anamea?" ptal se ten, kdo už měl podezření při návštěvě krále.
„Protože to ona musí splnit ten úkol. My jsme jen pomocníci," odpověděl Siluc.
„Můžete přestat dělat tajnosti a říct nám, co se tu děje?!" křikl někdo.
„Pokud se vrátíme, všechno vám vysvětlíme," řekla Mirimë.
„Zasloužíme si vysvětlení!" ozývalo se sborově.
„Není čas," odbyla jsem je.
„Jděte spát. Pro vás ta slova nic neznamenají," zapojila se Tairgse.

V noci jsme nespali, ale chystali jsme zásoby a vymýšleli nejkratší cestu do hor v Království nenávisti. Jelikož přemístění by na takovou dálku nemuselo fungovat a přes Království noci je to zbytečná oklika rozhodli jsme se pro cestu podél elfských lesů. Měla by trvat něco málo přes den, pokud půjdeme svižně. Projdeme přes Království nymf a Království lásky.

Brzy ráno jsme se přemístili do pohoří Mórhai. Původní cíl byl kraj elfských lesů, ale to nám jaksi nevyšlo. Stáli jsme na vrcholku jedné z hor. Sestup z ní nám zabral celkem dlouho. Poté už trvalo jen pár minut dostat se na hranice elfských lesů a Království lásky. Během cesty jsme si povídali a plánovali, co bude dál. První překážka přišla ještě u nymf, což nás překvapilo. Najednou se nedalo jít dopředu ani dozadu. O pár sekund později už ani do stran. Byli jsme přilepení na místě a Sgaile se nám vysmíval. Nevím, jak se mu to povedlo, ale jeho smích jsme slyšeli úplně dokonale, na rozdíl od našich vlastních hlasů. Z ničeho nic se země pod námi začala propadat. Mirimë vyslala kouzlo, které jí mělo vynést vzhůru, ale po asi dvou metrech narazila na cosi pevného, co jí odrazilo a vrátilo na místo. Zkusila to znova, tentokrát se kousek před tou neviditelnou věcí zastavila a dopadla na pevnou nehýbající se zemi. Po chvíli ale skončila zase s námi na plošině mířící do podzemí.
„Restalone, co tvoje schopnost?" křikla jsem na elfa.
„Nefunguje! Vidím jenom tmu," zněla odpověď.
„Možná, že tma je řešení," navrhla Monedel.
„Co? Jak to myslíš?" nechápala jsem.
„Zavřít oči a představit si, co chceš," objasnila princezna.
„To zní nadějně, vyzkouším to."
Zavřela jsem oči, vyčistila jsem mysl a nechala jsem v ní jednu myšlenku. Jedno prosté přání. Moct pokračovat dále. Ta síla, co mě držela na místě, zmizela. Odrazila jsem se a skočila na pevnou zem. Nehodila mě zpátky, nechala mě tam.
„Jaks to udělala?" ptal se Siluc.
„Zavři oči, vyčisti mysl a soustřeď se jen na to, co chceš. Dávej si pozor, ať to formuluješ dost jednoznačně, jinak by to mohl být problém," poradila jsem přátelům.
Jako první se osvobodili elfové, poté Tairgse dále Siluc a jako poslední Rea. Jak jí znám, uklidnit myšlenky jí dělá docela problém, takže mě to ani nepřekvapuje.