Duše démona | ONC 2024

Příběhy k táboráku

„Proč se to muselo zase pokazit?!" ječela Reanil, když jí na hlavu málem spadl kus zdi, dneska už minimálně po třetí, ale spíš po čtvrté.
„Uklidni se, obnov to kouzlo a vrať ty kameny, tam kam patří. Jak si včera říkala, pokud chceme králi ukázat něco lepšího než pár zdí, prsteny a deník, není čas ztrácet čas," připomněla jsem sestře s milým úsměvem.
„Máš pravdu," uvědomila si a začala znova kouzlem zvedat kameny.
Už vím, že říkat jí, že to stihneme a moc z té kontroly stresuje, nepomáhá, takže jsem si našla lepší způsob. Rea se zase zabrala do práce a tak si nevšimla, že na ní letí další část zdi. Rychle jsem ji zastavila v pohybu. Chrám jako by vycítil naši nervozitu, nám začal dlouhodobá kouzla kazit a rušit mnohem dříve a nepravidelně, takže jsme je museli přestat používat a všední neustále kontrolovat, což bylo nanejvýš otravné.

„Co takhle si povídat i o něčem jiném, než jen o tom, že má zítra přijet král?" navrhl Siluc, kterého už starosti mé sestry nebavily.
„Já jsem pro," usmála jsem se.
„Já taky," přidala se Tairgse.
Rea jen přikývla. Elfové se po konci práce vypařili neznámo kam a unavení lidé zmizeli do stanů, takže u ohně jsme seděli jen my čtyři.
„Mohla bych se tě na něco zeptat, Silucu?"
„Jistě," odvětil jmenovaný.
„Odkud máš ten příběh o mně a démonech? A co všechno v něm je?" ptala jsem se.
„Ty jsi to ještě nepřestala řešit?" převrátila Monedel oči v sloup.
„Ne," odpověděla jsem.
„Nevím přesně, kdy jsem ho slyšel poprvé, je hodně rozšířený. Nejjednodušší bude asi ti ho převyprávět, že?" odhadl blonďák. „Ano, jinak by se doptávala na spousty podrobností," zapojila se Reanil.
Radši jsem mlčela.
„Nevím, jak dávno se to stalo, když mladou čarodějku jménem Anamea posedla démonka. Jednalo se o duši mladé dívky, jejíž jméno i původ pro nás stále zůstávají tajemstvím. V mysli Anamey působila dlouho jen samou škodu. Dívka se začínala měnit, nenápadně a pomalu přebírala démonka velení nad jejím tělem i myslí. Čarodějka si toho však nevšímala. Nikdy si to neuvědomila, než se s ní nezvaná návštěvnice jejích myšlenek spojila. Žádala jí o pomoc, o osvobození a jediným způsobem jak toho dosáhnout, bylo zničit démona, který posedl onu démonku. Dlouho si ty dvě duše uzavřené v jednom těle vyměňovaly informace, které by se mohly ve finálním souboji hodit. Mnohdy narážely na rozdílnost dob, v nichž žily, jelikož od doby, kdy byla démonka normální živou dívkou, již uplynulo mnoho času. V plánech bylo mnoho trhlin, které se jim nedařilo zalátat. Trvalo to dlouho, než byl plán aspoň z jejich pohledu dokonalý. Démonka vyhledala jejího démona. Byl ukrytý v horách v Království nenávisti. Anamea se úplně sama vydala na cestu, během níž ji čekalo mnoho nebezpečných nástrah, přes déšť z kamenů, boj s jejím největším strachem, temné jeskyně bez možnosti si jakkoliv rozsvítit nebo ještě les stromů, jež k ní promlouvaly a snažily se jí vzít naději. Ona se však nenechala přemoci tak snadno a úspěšně se dostala až do jeho skrýše. Jak velké překvapení ji čekalo, když místo jednoho démona spatřila rovnou dva. Věděla sice, že druhý existuje, avšak nečekala, že budou ukrytí společně. I tak to ale nehodlala vzdát. Nedošla přeci tak daleko, aby se teď zalekla většího nebezpečí, než původně očekávala. Démonka se s ní po dlouhém čase zase spojila a skrze jejich spojení jí dodala energii. Anamea v sobě pocítila něco neznámého, co chtělo ven. Na radu démonky to udělala. Nechala neznámou sílu převzít kontrolu. Jednalo se o druh magie, který vždy odmítala používat. Byla to totiž ta krvavá. Nikdy se jí neučila ovládat, tudíž netušila, co má dělat. Mocná síla však jednala sama. Znala Anamein záměr a chtěla ji k němu pomoct. Nakonec démon její démonky padl v žáru rudých plamenů. Druhého to však jen oslabilo. Neznámo odkud vzal dostatek síly na kouzlo. Přemístil se pryč, někam, kde ho nikdo nebude hledat. Čarodějka, jako by se probrala z transu, klesla k zemi a upadla do bezvědomí. V tu chvíli se ani neodvážila doufat, že se někdy probere, ale skutečně se to stalo. Dlouho nemohla uvěřit, že to není sen a skutečně to dokázala. Zároveň v sobě však cítila podivnou prázdnotu, spojenou s odchodem démonky. A tady náš příběh končí a mnoho jiných začíná," vyprávěl Siluc.
„Přiznej to," pobídla mě Monedel.
„Vážně to chceš?" ujišťovala jsem se.
„Ano, musí vědět, že se stanou součástí legendy," odvětila.
„Možná na tom je něco pravdy," začala jsem opatrně.
„Jak to myslíš?" ptal se Siluc.
„Skutečně mě posedl démon, tedy vlastně se jim říká Stíny, ale nemění mě. Pořád jsem to já. A chce, abych jí pomstila a osvobodila. Chci to pro ni udělat, už jako živá si toho vytrpěla mnoho," pokračovala jsem.
„Kdo to je?" přerušila mě Rea.
„Dávno mrtvá dědička denní koruny, také zvaná princezna divoška nebo princezna démonka," prohlásila jsem.
„Monedel?!" vyjekli překvapeně všichni tři.
„Ano," přikývla jsem.
„Pokud ji budeš chtít osvobodit, jdu s tebou," řekl Siluc.
„Já taky," přidala se Reanil.
„I já," usmála se Tairgse.
„To je od vás moc milé, ale je to velmi riskantní. Nemusíme se vrátit živí," namítla jsem.
„Jsme ochotni to riskovat," pravil blonďák a obě ženy to potvrdily.
„Pokud chtějí jít, nerozmlouvej jim to, myslím, že by nám mohli hodně pomoct," přikázala mi bývalá princezna.
„No tak dobře, ale pokud nepřežijí, je to na tebe," odsekla jsem.
„Toho jsem si vědoma," odvětila černovláska.
„Tak v tom případě vám děkuji," usmála jsem se.