Duše démona | ONC 2024

Útěk

Monedel

 „Ale Mone, víš, že tam oba musíme jít. Já jsem dědic trůnu a ty jsi princezna. Já na tu slavnost taky nechci, ale jinak to nejde," snažil se mě můj starší bratr přivést k rozumu.
„A proč tam musíme? Kvůli otci? Nebo aby si významní lidé všech ras všimli, že existuji? Ty si tam klidně jdi, ale mě tam nepotkáš. Stejně jsem pro ně všechny jen bezvýznamná princeznička, která má jen poslouchat. Jenže já na rozdíl od tebe nechci být jen loutkou našeho otce a dělat vše co mi nařídí," odsekla jsem a připevnila provaz, po němž jsem chtěla utéct z hradu, k oknu.
„A máme snad na výběr? I když utečeme, chytí nás. A donutí nás plnit jeho rozkazy," vzdychl smutně Tristan.
„Mě k tomu nedonutí nikdo," odsekla jsem a prohodila provaz z prostěradel a podobných věcí oknem.
„Mone, prosím nedělej to zase. Otec se bude hněvat," přemlouval mě bratr, jenže to už jsem vylézala ven a pomalu slézala dolů. Nepotřebovala jsem Tristana vidět, abych věděla, že protáčí oči a rychle vybíhá z mého pokoje, jako by mě chtěl stihnout zastavit, než se dostanu do stájí.

Jakmile jsem se dotkla nohama pevné země, nechala jsem provaz se schovat do skříně. „Prosím, Monedel, vrať se!" křikl na mě.
„Ne! Otci klidně řekni celou pravdu. Utekla jsem, protože nechci, aby řídil každý krok v mém životě! A tentokrát mě nechytí!" zvolala jsem. Rozběhla jsem se ke stájím a rychle připravila mou klisnu k odjezdu.
Po chvíli jsem vyjela k lesu. Kousek od něj je chrám, o němž se říká, že je prokletý. Já těm povídačkám nevěřím, takže se mám v plánu schovat tam.

K mé smůle se krátce po mém odjezdu rozneslo, že jsem zmizela. Takže dříve, než jsem se dostala k chrámu, začali mě strážní hledat. A brzy mě dohonili. Dokud byli ještě celkem daleko, měla jsem šanci něco vymyslet. Nedaleko mě byl strom a jedna z jeho větví byla jen kousek nad mou hlavou a vypadala, že by mě mohla udržet. Dostala jsem nápad, jak stráže oklamat. Zpomalila jsem. Rukama jsem se chytila větve a s drobnou pomocí kmene stromu se mi povedlo dostat se na ni. Kouzlem jsem vytvořila iluzi mě. Když si klisna uvědomila, že už na ní nesedím, zastavila. Iluze se jim vydala naproti. Povzdechla si a smutně se dívala na blížící se stráže. Vypadala, že se snaží vymyslet, jak jim utéct, ale nic jí nenapadá. Jeden ze strážných se rozhodl zajistit, že se během cesty k hradu nepokusí o útěk kouzlem poslušnosti. Jak já tohle kouzlo nenávidím! Vždycky, když už mě dohoní, použije ho a já nemám šanci dostat se pryč. Když mi jeden z hlavních strážných, Geard, dával kázání, měla jsem co dělat, ať nevyprsknu smíchy. Kdyby jen věděl, že skutečná princezna Monedel sedí na větvi stromu a chystá se navždy utéct od života, jaký jí určil otec. Když konečně skončil a stráže i s iluzí odjeli, usmála jsem se. Ani neprověřili, že jsem to skutečně já, i když moc dobře ví, že bych se k nim dobrovolně nevrátila. Možná si po těch dvou týdnech bez pokusu o útěk mysleli, že už jsem se zklidnila, ale to se nikdy nestane. Neutíkala jsem jen proto, že jsem trénovala kouzla a taky se nepořádala žádná společenská akce, na kterou bych musela jít.

Iluze se strážemi dojela k hradu. Jakmile sesedla z koně a její nohy se dotkly země, nechala jsem jí zmizet. Lituji, že jsem neviděla pohledy strážných. Určitě by stály za to. Opatrně jsem seskočila ze stromu a vydala se lesem směrem k chrámu. Bylo mi jasné, že pokud mě stráže do té slavnosti nenajdou, budu mít u otce dost velký problém. Z mého úhlu pohledu je to ale pořád lepší než minimálně hodinové zkoušení šperků, šatů a účesů a potom dalších několik hodin, kdy se musím falešně usmívat a dělat, jak se na té slavnosti skvěle bavím, když si ani nepamatuju, co se vlastně slaví.
„Monedel, kde jsi?" zaslechla jsem někde daleko hlas. Nebyla jsem si jistá, komu patří.
„Na cestě někam, kde mě už nikdo nenajde," odsekla jsem a přidala jsem do kroku.
„Mone, prosím vrať se!" křikl hlas zoufale. Ztuhla jsem. Mone má dovoleno mi říkat jen jeden člověk na světě. Tristan. Pohlédla jsem do očí chlapci, jež právě přišel.
„Nemůžu. Já chci být volná, moct říkat a dělat, co chci, aniž by mi někdo pořád opakoval, že je to špatně a že to bych dělat neměla," prohlásila jsem. „Navíc, k životu princezny, která se má za pár let vdát za někoho, koho nenávidí, protože to bude výhodné pro království, mě poutá jen jediná věc. Ty," dodala jsem.
„Tak se vrať. Ne kvůli otci, ale kvůli mně. Já to tam bez tebe nevydržím, Monedel," naléhal Tristan.
„Zastavím se za tebou po slavnosti. Vymyslela jsem způsob, jak s tebou můžu komunikovat a trávit čas aniž bych tam byla," usmála jsem se.
„Kde se máš vůbec v plánu ukrýt, aby tě nenašli?" zajímal se můj bratr. Bylo poznat, že má o mně strach.
„V tom chrámu, o kterém se říká, že je prokletý. Vím, že stráže i otec tomu věří a neodváží se tam vejít, takže jsem tam v bezpečí. Jídlo a pití jsem si schopná opatřit stejným způsobem, jako se s tebou spojit," odpověděla jsem. Vycházení ze svého těla a přemisťovaní jsem trénovala vážně hodně dlouho, ale stejně tady pořád drobné riziko je. Nikdy jsem se nepřemisťovala dále než pár metrů. Největší vzdálenost byla z mého pokoje do stájí.
„Otec bude zuřit, Mone. A jednou tě najdou. Vím to, protože tě znám a ty nevydržíš celé dny trávit v tom chrámu," snažil se mi to Tristan ještě rozmluvit.
„Otec o tom nebude vědět. Ty mu totiž nic neřekneš a já občas proběhnu chodbou, aby mě služebnictvo vidělo. To mu bude stačit. Pokud mě nepotřebuje na nějakém plese nebo slavnosti jsem mu úplně lhostejná. Náš učitel ví, že pořád utíkám, takže s ním je to v pořádku. A dneska večer řekneš, že se mi najednou udělalo špatně a nemohla jsem dorazit. Kdyby se někdo ptal, samozřejmě jsem se na tu slavnost kdo-ví-čeho velmi těšila a je mi líto, že se mě všichni nebudou ptát na nesmyslné otázky a žádat mě o tanec, i přestože neumím tancovat a oni to moc dobře ví," vysvětlila jsem mu plán.
„A tvoje komorná? Té mám namluvit co? Jak mám zajistit, že to nikomu neřekne? A co, kdyby za tebou chtěli poslat lékaře?" vyptával se můj bratr.
„Dneska se komorné zbavíš tím, že se necítím dobře a až za tebou přijdu, všechno jí společně vysvětlíme. A v případě, že by za mnou někdo chtěl jít, si něco snad dokážeš vymyslet," odvětila jsem.
„A co, když tě bude chtít prozradit otci?" ptal se Tristan dále.
„To nech na mě, já jí přesvědčím," pousmála jsem se. V největší nouzi bych asi musela použít kouzla, ale to dělat nechci. Ještě nějakou dobu jsem mu odpovídala na otázky.
„Už by ses měl vrátit. Brzy určitě začne ta slavnost," poznamenala jsem mezi otázkami.
„Máš pravdu. Doufej, že budu živý, až za mnou přijdeš. Bez tebe tam totiž budu muset trávit čas s tou povrchní pyšnou nádherou, která toho ví o vládě méně než nymfy o minerálech u trpaslíků, jejímž jménem si nejsem jistý. Jmenuje se Roiseil nebo si ji s někým pletu?" Popis jeho snoubenky byl naprosto přesný. Zasmála jsem se tomu.
„Nesměj se! To není směšné!"
„Promiň. Jinak pamatuješ si to dobře. Tvá snoubenka se skutečně jmenuje Roiseil."
„Nemohla by alespoň jednou nepřijít? Já už ty její údajně dokonalé nápady na nové vyhlášky a podobně nechci poslouchat," zoufal Tristan.
„A co tě nutí je poslouchat? Prostě se bav s nějakým jiným a ignoruj ji," poradila jsem mu.
„Moc dobře víš, že naši rodiče nás budou nutit se sbližovat. Kdybys tam byla, mohl bych se bavit s tebou," vzdychl.
„To by nám nevyšlo. Mě by otec poslal za mým snoubencem, jehož jméno mi nestojí za zapamatování. Jediné co si z těch jeho dlouhých monologů pamatuju je, že pokud bude mluvit více než dvacet minut, začne mě tím štvát a já mu vrazím dost silnou facku." Při té vzpomínce jsem se musela pousmát. Potom si ode mě ten princ z Království Noci držel asi tři měsíce minimálně dvoumetrový odstup. A já jsem za to dostala dva týdny domácího vězení, které jsem nedodržela a několikrát jsem utekla oknem, asi dvacet přednášek na téma jak se má chovat správná princezna a dvojnásobek lekcí etikety na půl roku. Ale pořád bych to nezvala zpátky. Zasloužil si ji, protože si jaksi neuvědomil, že v tom monologu uráží mě, mého bratra a vlastně celé naše království. Jen náš otec byl samozřejmě dokonalý král. Já se sice v politice vůbec nevyznám, ale rozhodně bych neřekla, že můj otec vládne rozumně. V našem království již dlouho vládne chudoba a on s jeho rádci to vůbec neřeší. S Tristanem jsme ho za pět let donutili jen trochu snížit daně s tím, že více to nejde, protože by nás to zruinovalo. Možná kdybychom neustále neutráceli za nesmysly, byla by naše situace lepší, myslela jsem si tehdy.
„Tak já už vážně musím jít, jinak bude otec zuřit. Tak snad po slavnosti," vytrhl mě z myšlenek bratrův hlas.
„Dobře. Hodně štěstí s přežíváním přítomnosti Roiseil," popřála jsem mu upřímně. Vím, že jeho snoubenka je děsná. Oba jsme se vydali svou cestou. On šel do hradu a já jsem se chtěla dostat co nejdále od něj.

Když jsem vstoupila do chrámu, projel mnou nepříjemný pocit. Možná, že na těch příbězích bylo něco pravdy, pomyslela jsem si, ale hned jsem tu myšlenku zahnala. Je to normální chrám, není prokletý. A já to tady přežiju. Ať se stane cokoliv, za otcem se nikdy nevrátím! Má duše ano, ale tělo zůstane tady. Prošla jsem si chrám. V jedné prázdné podzemní místnosti jsem si vytvořila postel. Měnit nic v něco jsem se naučila speciálně kvůli tomuhle útěku. Bylo mi jasné, že to budu potřebovat. Na zdech byly malby. Vypadaly docela staře, ale já se v tomhle vůbec nevyznám. Jediná dovednost, kterou jsem se na hradě naučila opravdu mistrně, je utíkat odtamtud pryč a vlastně ještě přežít v lese. Všichni mi říkali, že se mám učit etiketu, historii a zbytečné informace o ostatních královstvích. Nic z toho mi k ničemu nebude. Ze slavností a plesů utíkám, zajímá mě, co bude a nikoliv, co bylo a o návštěvě jiného království si můžu nechat jenom zdát. Víc než hrad královské rodiny a ulice, které vypadají, že nikde nejsou žádné problémy, stejně do svatby neuvidím. A mimo Království noci vlastně asi ani po ní. Věděli, že jsou to zbytné informace a nikdy je nevyužiju, ale stejně jsem se to musela učit. Já je vážně někdy vůbec nechápu. Princezna divoška byla známá všude. A já za to byla ráda. Otec už tolik ne, což se mi zdá zvláštní. Chtěl, aby o mně věděli ve všech královstvích, a já jsem mu tohle přání splnila, jen trošku jinak než by si přál. Ne jako královna, vdaná za někoho koho nenávidí a hraje si na poslušnou manželku, ale jako princezna, která je prostě svá a nebojí se říct svůj názor. Jen na veřejnosti se musím trošku krotit. Ne kvůli strachu z otce, to v žádném případě. Jediný důvod byl, že jsem nechtěla omylem prozradit, jak špatně se našemu království vede a že ti nadšení poddaní a krásná města, ve kterých o chudobě snad ani neslyšeli, jsou jen divadýlko pro významně postavené z jiných království. Bídu za oponou s nádhernými obrazy však už nikdo nevidí. Ani já a Tristan bychom to nevěděli, pokud bych neutíkala. Řekli by nám to až jako panovníkům. Což by bylo až po svatbách, samozřejmě. Až potom, co nás rozdělí.

Lehla jsem si do postele. Uklidnila jsem se a vyčistila si myšlenky. Pomalu jsem oddělovala mou duši od těla. Teď to bylo horší, než když jsem to dělala v mém pokoji. Tady se k mému tělu může kdokoliv dostat a já od něj budu daleko, neschopná rychle zakročit. Když jsem opustila mé tělo, přenesla jsem se do hradu. Bylo to víc v klidu, než jsem čekala.

Povídání jsme s Tristanem odložili na později a nejdříve jsme všechno vysvětlili mé komorné. Té se to zpočátku vůbec nezamlouvalo a odmítala mě krýt před otcem, ale nakonec jsme jí přesvědčili, aby nám pomohla. Když jsme seděli na posteli v bratrově pokoji, povídal mi o slavnosti a o tom, jak se na něho Roiseil neustále lepila a nechtěla se od něho vzdálit ani na chvíli.
„Ne!" vykřikla jsem najednou. Ani já jsem v první chvíli nechápala, proč jsem to udělala, ale potom jsem si dala dvě a dvě dohromady.
„Co se děje?" vyděsil se Tristan.
„Něco se děje s mým tělem," zašeptala jsem. Tato skutečnost mě spíš překvapila, než vyděsila. Čekala jsem, že se něco takového může stát.
„Co?" nechápal.
„S tebou je jen má duše, tělo jsem nechala v chrámu. A něco se s ním děje. Promiň, ale musím jít. Brzo se zase zastavím," řekla jsem.
„Snad," zamumlal si pro sebe můj bratr, ale já jsem ho slyšela. Přemístila jsem se zpět do chrámu, kde mě čekalo nemilé překvapení.

Kapitola má 2 170 slov a příběh celkem 2655 slov.

Loučí se Monedel.