Duše démona | ONC 2024

Poslední nádech

Monedel

Dnes jsou to přesně dva roky ode dne, kdy Tristan, kvůli prokletí od našeho otce a možná i mému pomalému zásahu, zemřel. Pořád mi chybí a zároveň jsem na sebe naštvaná, že jsem ho neposlechla a otevírala ty pitomé dopisy. Mohla jsem ještě mít šanci na život, ale teď jen čekám až to Sgaileho přestane se mnou bavit a zabije mě. Už dávno jsem si uvědomila, že to byla chyba, ale nemůžu s tím udělat. Veškerá naděje, že s tím něco dokážu už mě opustila. Zkoušela jsem snad všechno, ale nikam to nevedlo. A navíc, i kdyby se Sgaile náhodou rozhodl, nechat mě žít, než zemřu jinak, bez jeho přičinění, skončím jako Stín. Bezmocná duše uvězněná v tomto světě, která se nikdy nedostane na druhou stranu.

Projel mnou podivný pocit. Už jsem ho někdy zažila, ale nemohla jsem si vzpomenout kdy ani co znamenal. Až po minutě nebo možná ještě později mi to došlo. Má magie si chce dělat, co chce. Tohle už jsem přes rok nezažila a rozhodně mi to nechybělo. Vzdorovala jsem. Byla jsem mocnější než tehdy, ale stejně mi to bylo k ničemu a brzy už jedna sova letěla směrem k chrámu, kde tohle celé začalo. Snažila jsem se to zastavit, dělala jsem proto všechno, čeho jsem byla schopná. Nestačilo to. V největší ze všech místností jsem se proměnila zpět na člověka. To už je po všem? Kdysi to trvalko déle, uvažovala jsem. Zkusila jsem se znova proměnit, ale magie se ještě neuklidnila. Naopak, cítila jsem, že tohle je teprve začátek toho šílenství, jež mělo následovat. Všimla jsem si nápisu na zdi. Tohle je tvůj konec, princezničko, bylo tam napsáno krvavě rudými písmeny. Všimla jsem si, že mé původně černé šaty již také jsou v této barvě. Ne! Ještě ne! Prosím! Mohl by se nade mnou někdo smilovat a dát mi ještě pár dní? Myslela jsem, že jsem smířená s tím, že jednoho dne, jež nebyl daleko, zemřu nějakou hnusnou smrtí a nedožiju se ani své vlastní svatby. Mýlila jsem se. Nedá se na to připravit nebo se s tím smířit. Můžu to jen přijmout, což se mi zrovna moc nechce.
„Už to nejde odvrátit," sdělil mi Sgaile.
V jeho hlase jsem slyšela ... lítost?! Vážně? To snad není pravda. Ne snad, tohle určitě nebude pravda! Zrovna od něho bych nečekala, že něčeho takového bude někdy litovat. Přece jen, nejsem jeho první a nejspíš bohužel ani poslední oběť. Určitě už má na svědomí spousty mrtvých, jen už se jejich duše nějak dostaly z tohoto světa. Sice nemám sebemenší tušení, jak to udělaly, ale já na to přijdu. A jednou se mu pomstím za všechnu tu bolest, to přísahám. Z myšlenek mě vytrhl neskutečně hlasitý zvuk. Celý chrám se nade mnou začal rozpadat. Klesla jsem k zemi. Z hrdla se mi vydral zoufalý křik. Pokud v něm byla nějaká slova, už jsem je nebyla schopná vnímat. Kameny se na mě řítily velkou rychlostí. Snažila jsem se dostat někam, kde mě nezasáhnou, ale bylo jich až příliš. Prvních několik minut se mi nějakým zázrakem povedlo chránit si hlavu a hruď. Tohle "štěstí" však brzy pominulo a já jsem cítila, jak mi jeden obzvláště těžký kus zlámal několik žeber. Krátce na to už mi začalo dělat problém i nadechnout se. Nevím přesně kvůli čemu. Kéž bych alespoň mohla varovat ostatní, že je to tady skutečně prokleté a nejsou to jen babské povídačky, pomyslela jsem si. Umírám ve stejném věku jako Tristan, ve stejný den jen o dva roky později, došlo mi. Dnes zemřu, pro mnohé jen jako princezna Království dne, dědička denní koruny a snoubenka prince Amadana z Království noci. Možná také jako princezna divoška, jak mi někteří říkali. Ale se mnou umírá i Saora, ochránkyně nevinných, dívka, která je vždy ochotná pomoct a zachránit obyvatele jejího království před brzkou smrtí a také osoba, jež od svého prvního objevní nedokázala zachránit jen jednoho jediného člověka. Sebe samotnou. Bojovala sice s mnohou temnotou, ale nedokázala se jí zbavit i v sobě. S tou myšlenkou jsem se naposledy nadechla. Poté má duše opustila zesláblé krvácející tělo. Tak začalo její více než dvě stě let trvající utrpení.