SAME TYPE

část ☆ šestadvacátá

Jisung byl radostí bez sebe. Jedna pouhá věta a jak mu dokázala vytvořit obrovský úsměv na tváři. Konečně to od Minha slyšel, konečně si to řekli. Konečně to mezi nimi bude oficiální. „Takže jsme odteďka pár, jo?" Zaculil se na staršího, který mu na to se stejně velkým úsměvem kývnul. Oba zářili více než kterákoliv hvězda na obloze.

Oba chlapci nad tímhle tak dlouho přemýšleli až se jim to vyplnilo. U Jisunga se stačilo nebát a u Minha stačilo počkat. Kdyby to trvalo déle, tak by to pravděpodobně stejně nevydržel a černovláskovi by řekl, jak to mezi nimi tedy bude. Ale to nemusel, protože mladší byl se svými názory přirozeně přímočarý.

Sice se někdy seknul, sice někdy z některých situací utekl, sice se někdy nezachoval úplně nejlépe, ale upřímnost pro něj byla a je nadevše. A toho si Minho velmi váží. Díky tomu ví, že černovláskovi může věřit, že k němu bude upřímný. Nebo že se bude snažit být vždy upřímný.

„Už to tak vypadá," zasmál se starší a pohladil Jisunga po ruce. Jisung s brunetem odteď tvoří pár... Kdyby tohle někdo Jisungovi vpálil do obličeje v době, kdy se chtěl jen uboze pomstít Nari, tak by se jim vysmál. Proč by se dával dohromady s klukem jeho ex? Asi možná proto, že Nari má vkus, který se shoduje i s tím černovláskovo.

„Měli bychom jíst," vytrhl mladšího brunet z přemýšlení s úšklebkem na tváři. Jisung se zachichotal a kývnul hlavou na souhlas. Tím starší sundal svou dlaň z ruky druhého chlapce a pustil se do svého jídla. Oba obědvali v tichosti, ale jejich srdce bila jako o závod z toho krásného momentu, který právě mezi sebou sdíleli.

Jisungovi přišlo, že to trvalo věčnost. Přitom se velmi často osahávali, hledali se na každém večírku, trávili spolu čas, vedli rozhovory na podobné téma a nechyběly ani intimnější momenty. Holt se musel odhodlat, aby se vůbec k takovému tématu dostal. Jeho pocity k druhému chlapci ho jednoduše donutily.

Chlapci dojedli a s menším rozhovorem dopili i své džusy. Dohodli se, že se v restauraci nebudou nadále zdržovat, že zaplatí. Když k nim došla slečna číšnice, tak se chlapci začali dohadovat, kdo z nich to zaplatí. Minho argumentoval tím, že Jisung už platil snídani a že ho nemůže platit další jídlo. Jisung to odůvodňoval tím, že to byl on, kdo ho pozval do téhle restaurace a ten kdo zve, ten platí.

Nakonec zaplatil brunet, protože na Jisunga vytáhl to, že za něj už utratil hodně peněz a že mu přijde trapné za sebe nechávat platit. Tak černovlásek povolil a nechal to Minha zaplatit, ale celou dobu ho při placení sledoval s nafouknutým výrazem. Mladší nerad prohrává a tady se to jasně projevilo.

Zaplatili, oblékli si mikiny a vyrazili pryč. Kam? To neměli chlapci tušení, jen už nechtěli sedět. Venku stále foukal studený vítr, který se za tu dobu zesílil a ze zatažených mraků poprchávalo. Chlapci se proto rozhodli, že bude lepší dojít k mladšímu na byt. Teda, chlapci nešli, ale běželi. Drželi si kapuce, snažili se vyhnout kalužím a smáli se u toho.

Když se blížili k Jisungovo bytu, tak zpomalili a mladší vzal Minha za ruku. S tím největším možným úsměvem vešli do komplexu a rychlými kroky došli do patra, kde se nacházel černovláskovo byt. Před vstupními dveřmi však stáli dva chlapci a na schodech, které vedly do dalšího patra seděli další tři.

„C─Co tu děláte?" Zeptal se černovlásek, snaže se popadnout dech z vyběhnutých schodů. Felix, který stál u dveří spolu s Changbinem, na něj a Minha koukal s nadzvednutým obočím. U menšího chlapce vedle Felixe si všiml, že jeho pohled byl zaměřen na Jisungovo a Minho spojené ruce. „Neodepisoval si nám," vyzradil hlas na schodech.