Horse |JB|

8. Night surprise

Po večeři jsem šla nahoru do svého pokoje, kde jsem si lehla na postel. Začala jsem odpočívat po dlouhém a namáhavém dni.

Pořád musím myslet na Justina. Jak tam jen tak seděl na tom jeho koni. První myšlenka, když jsem ho uviděla a všechna zlost vyplynula, jsem si ho představila jako prince na bílém koni.

Zavřela jsem oči a klidně bych mohla i potvrdit, že jsem hned usla. Chodit pozdě spát a brzo vstávat to není pro mě. Já jsem spíše ten typ člověka, který nejvíce času tráví v posteli a nevyleze z ní, dokud se mu nechce, nebo ho z ní někdo nevytáhne.

Občas mívám sny, ale teď ani náznak. Zavřu oči, a jako bych je hned otevřela, je nový den. Ale teď....Otevřela jsem oči a byla ještě vetší tma, než jsem si šla lehnout.

Podívala jsem se na mobil, který ležel na nočním stolku. Prošvihla jsem večeři, paráda. Takže dneska už jíst nebudu. To je jedno z pravidel Horseshoe.

Sedla jsem si na postel a protřela si oči od spánku. Nejsem ani nějak moc unavená, takže vypadá to, že už spát asi nebudu.

Bylo něco po půlnoci a já se rozhodla, že už půjdu spát, i když se mi nechtělo. Lehla jsem si zpátky do postele a přikryla se dekou. V pokoji bylo vedro a nehlo se dýchat.

Celou tu dobu jsem nezahmouřila oči. Odkryla jsem se tedy a lehký proud studeného vzduchu mi projel nohama. Hned mi bylo líp.

Lehla jsem si na bok, zády k oknu a obličejem ke dveřím, chtěla jsem už zavřít oči a pokusit se usnout, ale uslyšela jsem, jak něco narazilo do okna. V celém pokoji nastalo hromové ticho. Začalo ve mě pulzovat zima s teplem a strach v očích by byl poznal i na míli daleko.

Přetočila jsem se na druhý bok a měla jsem krásný výhled na okna, takže se dovnitř dveřmi od balkónu nemohou dostat. Problém byl v tom, že dveře na chodbu nebyli zamklé a tak měl skvělý přístup ke mě ze zadu a udusit mě.

Znova. Ozvala se rána, která narazila do okna a nám pocit, že už to není omyl. Nadechla jsem se pro větší dávku kyslíku, mé oči ve tmě začaly kmitat a mé tělo bylo ještě víc zpocené.

Bála jsem se a to hodně. Jedna polovina mi našeptávala ať tam jdu a otevřu ty balkonové dveře a podívala se, jestli je vzduch čistý. Ta druhá, mě nutila ať zůstanu hezky v posteli a ani se odtud nehnu.

Problém byl v tom, že jsem se neuměla rozhodnout, nakonec jsem zvolila tu první variantu a začala jsem pomalu zvedat hlavu od polštář. Sedla jsem si na postel a mé nohy nechala na studené podlaze.

Nadechla jsem se a pomalu se postavila. Dělala jsem malinké krůčky a napadlo mě, že by bylo nejlepší mít něco po ruce, čím bych ho mohla zneškodnit. První, co jsem nahmatala byl můj deštník.

Fakt výborná volba Laylo, tvého vraha praštíš obyčnejným deštníkem.

Došla jsem k balkonovým dveřím a ruce napřáhle do útoku. Pomalu jsem se dotkla balkonové kliky a udělala pohyb směrem nahoru a dveře se povolily. Otevřela jsem je a nakoukla, jestli tam někdo není. Na balkóně nebyl nikdo. Oddechla jsem si a s pocitem ustupujícího strachu jsem se chtěla vrátit, ale něco mi v tom bránilo.

Bránil mi v tom hlas, povědomý hlas, který jsem nemohla nikam přiřadit. Jako bych pořáf slýchala sykání a šeptání mého jména v jednom kuse.

,,Layce!" uslyšela jsem hlas, který jsem už hodněkrát slyšela. Chtěla jsem to ignorovat a lehnout si zpátky do postele, i když těžko bych mohla po tom všem usnout.

Ale uvědomila jsem si toho oslovení, Laylo, Lee. Takhle mě oslovují všichni lidé, ale jen jediný člověk na téhle zeměkouli mě oslovuje podle začátečního jména a koncovky mého příjmení; Justin.

Otočila jsem se na patě tak rychle, že jsem málem spadla. Přešla jsem k zábradlí balkónu, své horké dlaně jsem položila na studené zábradlí a podívala se směrem dolů.

V té tmě jsem hledala povědomou tvář, ale nemohla jsem ho najít, i když při tom jasně svítil Měsíc bez mraků a plápolající hvězdy doplňovaly světlem oblohu.

,,Co tady děláš?" houkla jsem do tmavého místa, kde jsem uviděla pohyb. Když jsem ho spatřila, začal lézt po stromu vedle balkónu. Abych se přiznala, nikdy jsem si toho stromu nevšimla, ale už mám dobrý přehled o tom, jak můžu v noci utéct.

Uviděla jsem Justina, který se snažil vyšplhat vzhůru, byl už kousek nad balkónem a já se jen modlila, ať se nepřizabije, protože pokud se to nestane, zabiju ho za ten menší infarkt co mi způsobil, já.

Vyhoupl se ze stromu na balkón a stál přede mnou jen v krátkém tričku bez potisku, mikině a džínách, pod ktetými mírně vylézaly boxerky.

,,Ahoj'' usmál se na mě roztomile. Zamračila jsem se, protože vím co mi udělal, a jen tak mu to neodpustím. I když jsem ten typ člověka, který svůj vztek potlačí a odpustí všechny chyby, tentokrát ale ne.

,,Na něco jsem se tě ptala'' s menším adrenalinem jsem mu odsekla. Viděla jsem jak jeho šťastná tvářička pomalu měni tvar na provinělou. ,,Já vím, omlouvám se jasný? V tu chvíli jsem u jezera zpanikařil a nechal tě tam jen tak stát. Byla to blbost a já to vím. Omlouvám se, někdy mi prostě v hlavě přeskočí, ale mrzelo mě to všechno. Jen prostě zmatkoval jsem.'' po chvilce jeho dlouhého mluvení nastalo ticho.

,,Odpustíš mi to, prosím?" podíval se na mě a mě všechen ten hněv odpustil, povzdychla jsem si a udělala věc, při které jsem snad nebyla při smyslech.

Přešla jsem k němu a objala ho. Cítila jsem jak byl zaskočený, ale po chvilce se zpamatoval a jeho paže mě objaly tak, že mě i hřaly. Uslyšela jsem, jak se mu jeho tep zrychlil, bylo to velmi roztomilé, když víte, že jen kvůli vám začne jeho srdce bít jako o závod.

,,Ale víš, že za to, že jsi mě tam nechal jen tak stát, jsem ti ještě neodpustila..'' ušlíbla jsem se i když to nemohl vidět. Myslela jsem to jako žert, chtěla jsem ho jenom poškádlit.

,,Já vím, udělám cokoliv, abych to odčinil...'' zašeptal mi do ucha chraplákem, až mi to udělalo husí kůži.

Nejen Justin je při mé společnosti nervózní, ale dokonce i já....

__________________

Nový díl s teprve první polovinou. Musela jsem to rozdělit z několika důvodů.

1. Bylo by to příliš dlouhé (i když věřím, že by vám to nevadilo)
2. Druhý díl by byl pokračování Justinové návštěvy :)
3. Mi to tak i vyhovuje :D ale slibuju, že druhá polovina bude brzy, hodně, hodně brzy :3 ♥

Doufám, že se vám i tato polovina líbila, a že nebyla o ničem. :D (i když si myslím pravý opak, stojí za houby...)

Nebojte, nebude to jako obyčejný příběh, takže spolu hned nebudou chodit....(vlastně ani nevím jestli začnou, ale už mlčím :D)

Děkuju všem za podporu a hlavně dívčinám, které mi píšou komentáře :))

-N ♥