Solangelo- Láska nezná čas

Strach nebo chtíč...

Zrovna jsem se chystal jít si zacvičit do arény, když ke mě přiběhl jeden malý kluk od Herma a oznámil mi příjezd Římanů. Hazel! Nad ničím jsem nepřemýšlel a rozběhl jsem se do hlavní budovy. Před dveřma jsem se opřel o kliku a chytal dech. "Kam se tak ženeš, Nikouši?" zeptal se on. Ten chlapec, který mu přidělává jen problémy, ale je jeho nejlepší přítel. Ten kvůli kterému probdil několik nocí s myšlenkami na něj. 'Kam se na něj hrabe Percy' pomyslel si. Rychle tuhle myšlenku zanhal. Nechtěl zažít další zklamání.
Probral ho z hlubokých myšlenek až tvrdý náraz na zem. "Doprdele! Já se na to vykašlu. Pitomý dveře" To se my snad zdá?! Já se tady naplácnu o zem jako placka a Solace se mi bude smát? Znovu? Tak to teda NE!!! Zvedl jsem se na nohy a pomalu jsem se k němu blížil. On si mě nevšímal, protože se pořád na zemi válel smíchy. Klekl jsem si na něj a do ucha mu zavrčel. " Tohle si odskáčeš Solacei" Začal jsem ho lechtat a on prosil o milost. "Nenene hošánku chtěl si se smát, tak teď můžeš" Začal jsem ho lechtat s novou dávkou energie. Když se mu z nedostatku vzduchu začínal barvit obličej na rudou začal jsem se zvedat. Ale ne jenom kvůli tomu, věděl jsem, že kdybych ještě chvilku zůstal mohl bych udělat něco, čeho bych litoval. Naposledy jsem se podíval na jeho tvář v které se značila úleva. Otočil jsem se k odchodu, ale ten blboun mě chytnul za kotník a já se svalil na zem jako pytel brambor. Přitáhnul si mě k sobě a ve mě se každým ubývajícím centimetrem míchal strach a chtíč. Vypadal skvěle. Di Angelo! Co to s tebou sakra je seber se. Můj mozek se snažil opravdu moc, ale to moje vypatlaný srdce si vedlo svou. Málem jsem ho políbil, ale naštěstí se Will naklonil k mému uchu a zašeptal sladce. " Seš v pasti Nikoušku" Dořekl a skousl mi lalůček. Z mé pusy vyšel slastný vzdych a hned co jsem si to uvědomil, chystal jsem se najít se nějakej obzvlášť velkej šutr a praštit se s ním o hlavu. Will to myslel určitě jen z legrace a já? Já sem to už trochu neustál. Will se na mě podíval. Nebyla v tom žádná nevávist, strach ze mě nebo něco podobného. V tom pohledu byla láska. Ne jen nějaká bratrská, ale opravdová nefalšovaná láska. Úplně mě to omráčilo. To musí být nějaký lesk. To nemůže...a nemá...... Z přemýšlení mě vytrhl jeho hlas. " Nico chtěl bych ti už dlouhou dobu něco říct...mmterd" zahučel, že mu vůbec nebylo rozumnět. Já mu ale rozuměl. Opravdu mě má rád? Mě? To ne. Zase si něco nalhávám. Chtěl jsem odejít. Nemohl jsem se mu podívat do očí. Ne potom co jsem provedl. Zvedl jsem se a smutně jsem odešel do hlavní budovy. A zmateného Willa jsem nechal ležet v trávě s pohledem upřeným na obzor.

Další kapitola. Třikrát hurá. Tahle kapitola je psaná zrovna při mé hyperaktivní náladě, ale opravdu jsem se snažila. Kdo si myslel, že se Nico a Will políbí? Hmm....
- Sába