Solangelo- Láska nezná čas

Boj o vlajku...

Nico

Ahoj, moje jméno je Nico di Angelo. Jsem Hádův syn. Už uplynul skoro měsíc od porážky Gaii. Tehdy mě málem rospustilo cestování mezi stíny. No co. Bylo potřeba dopravit Athénu Partheónskou do tábora polokrevných, ale až doteď mám strach z toho jak jsem proměnil Bryce Lawrence v ducha. Nesmím se však dál zaobírat minulostí je tu budoucnoust. Percymu jsem řekl co jsem k němu cítil, ale ten blboun to moc nepobral. S Annabeth odjel do New Yorku dostudovat školu. Já zůstal v táboře polokrevných. Hádovy děti si asi někdo spletl s upíry. V mém srubu mám postel co vypadá jako rakev a Will se mi vysmívá. Od toho incidentu s kečupem mi občas ze srandy říká "Kečupovej vampýr" Já mu naoplátku říkám "Sluníčkovej protlak" Po válce s Gaiou se všechno vrátilo do normálu. Já jsem začal pomáhat Willovi v ošetřovně. To pomáhání zahrnovalo "Přines mi pití" "Nastříhej další obvazy" " Nico rychle mám hlad" prostě jsem velice nadaný pomocník nemyslíte? Dneska se konal boj o vlajku. Uzavřel jsem spojenectví s Diem, Apollónem, Deméter, Athénou a dalšími. Piper se rozhodla, že dnes bude s Áresovci. Nejsem si jistý jestli je porazíme, ale jo my to dáme. Šel jsem na oběd. Sedl si ke svému stolu u kterého sedím sám. Už jsem si zvykl. Vedle mě má stůl Jason, takže si často povídáme. Dnes jsem si dal pečené maso a hranolky. Potom jsem šel obětovat kus jídla bohům, aby se neřeklo, podle mě je to zbytečný. Všichni dovečeřeli a Cheirón nám řekl ať se vyzbrojíme. Jakmile to dořekl objevilo se na stolech různé bojové výbavení. Já měl jako vždy brnění ze styxkého železa. Dar od otce. Když jsme se všichni "obrnili" vydali se naše skupinky najít vhodná místa pro vlajky. My měli zástavu u Diovi pěsti. Kdysi tam byla chodba do labyrintu, ale když Daidalos zemřel labyrint se zničil. Možná se ale vybudoval znova. Čarodejnice Pasifaé ho v Hádově chrámu znovu vytvořila. Třeba se ta chodba obnovila. Já to zjišťovat nebudu. S labyrintem mám hodně zkušeností. Z myšlenek mě vytrhlo zatroubení lastury. Vyběhl jsem a ani ne za deset metrů jsem hodil držku. Zaklel jsem tak, že by se ani Arion neměl zaco stydět. Zamnou někdo vyprskl smíchy. Ani jsem se nemusel otočit a věděl jsem, že je to Will. Ten jeho smích. " To není k smíchu" "To máš pravdu je to k ještě většímu smíchu Nikouši." Teď už jsme se smíchy váleli oba. Nevěděl jsem jak dlouho jsme se smáli, vyrušil nás zvuk lastury. To už hra skončila? Šel jsem se podívat spolu s Willem k potůčku, kdo vyhrál. Byl to Jason. Všichni slavili. Až na ty co prohráli, teda kromě Piper. Vydali jsme se všichni po svých. Já se šel převléct do srubu a Will ošetřoval lehká poranění. Zrovna jsem se převlékal, když dovnitř radostně vletěl Jason, když si všiml že se převlékám začervenal se. "Jé promiň člověče, já ehmm....... nechci vyrušovat" Tomu jsem se musel zasmát "Ale Jasone, nevyrušuješ, tak co tě tak nadchlo? Piper tě požádala o ruku?" Jason se začervenal jako červená řepa a podařilo se mu ze sebe dostat. "Uhhm.... eeeee.....to né......... já jen, že zítra je to celý měsíc od porážky Gaii, takže přijedou všichni sem a bude tu taková malá oslavička. Přijdeš?" "Jasně. Kdy, kde, v kolik, může i Will?" S Jasonem jsme se domluvili a pak jsme se šli projít po Táboře a začali jsme plánovat oslavu...