Solangelo- Láska nezná čas

Nový začátek

Pomalu jsem otevíral i oči, ale musel jsem je okamžitě zavřít, protože se Will sedící u mé postele začal culit a jeho bílé zuby odráželi sluneční paprsky, a tak tvořily prasátka, která mne oslepovala.

"Schovej zuby, Solacei. Nic nevidím" zachraplal jsem. Will mě uposlechl, ale nepřestal se culit jako šílenec. Zamžoural jsem po místnosti a zjistil jsem, že se nacházím na nemocničním lůžku. "Co se stalo? A proč si pamatuju někoho, kdo mě sejmul dveřma?"

Tomu se Will začal smát. "Ty si nic nepamatuješ?" zeptal se najednou ustaraným hlasem. "Až na ty dveře? Ne." Will se zatvářil zklamaně. Mám snad vědět něco, co nevím? "Tak co se teda stalo, Solacei"

"Máme tady nějakého bručouna, ale budiž. Takže.... Ehm ehm ehm. Včera večer byla oslava od porážky Gaii a trošku jsi to přepískl s pitím.
Ráno jsi prý zrovna vycházel z koupelny, když tě Hazel strefila těmi dveřmi. Nejdřív si tě nevšimla, protože jí po včerejšku bylo špatně, ale jakmile tě uviděla opřého o zeď s pomalu fialovějícím čelem, spustila poplach. Seběhlo se pár mediků a dovedli tě sem. Tady jsme ti vyléčili tvoji hlavu a stabilizovali tě"

No páni. Tak to byla Hazel, kdo se mě pokusil (i když ne úmyslně) zabít.
Začal jsem se zvedat, že si půjdu po svých, ale Will mě zastavil.
"Co si jako myslíš, že děláš, di Angelo?" řekl výhružným hlasem a zvedl jedno obočí skoro až ke kořínkům vlasů.

"Pryč? Že by?" "Tak to teda ne. Nikam nejdeš musíš se úplně doléčit"
"Ale notak,Wille. Nic mi není a nebudu tady ležet a sledovat ten velice zajímavý strop. Will si mě měřil a já čekal co řekne. " Fajn" vydechl a já udiveně zíral. "-ale budu tvůj osobní lékař a asistent, jasné?" šklebil se.

Zůstat tady nebo mít ukecaný ocásek v patách? Jedno lepší jak druhé.
"Tak dobrá, jdeme na snídani? Mám hlad." Will se uchechtl. "Snídani si prospala, Šípková Růženko"

Jak dlouho jsem byl asi mimo? "Kolik ke hodin?" zeptal jsem se a doufal, že bude alespoň oběd. "Půl desáté" Bezva, ještě dvě a půl hodiny. "Co budeme do oběda dělat?" "Co takhle jít se projít do lesa?"
Pokrčil jsem rameny a vyšel ze dveří. Will mě jako poslušný ocásek následoval.

Procházeli jsme táborem, který byl už na nohou a všichni se věnovali svým povinostem. Áresovci cvičili v aréně, Apollónovci házeli na koš, z Héfaistových dílen stoupal tmavý dým a každý táborních, satyr nebo nymfa si užíval tohoto krásného dne.

S Willem jsme si v lese sedli k tomu potoku, který odděloval hranice, při boji o vlajku, a ve kterém Percy zjistil, že jeho otec je Poseidon. Povídali jsme si s Willem o všem možném. Zrovna jsme se něčemu smáli, když najednou zvážněl.
"Nico, co si pamatuješ ze včerejška?"

To umím ale dobře utnout kapitolu, že ano? Snad se vám tahle o ničem část zalíbí a můj příběh budete číst i nadále.
Všimli jste si, že má povídka nový cover?
-Sába ;)