„Kláro?" slyšela jsem hned po probuzení, ještě než jsem se stačila rozkoukat. Po otevření očí jsem zjistila, že sedí na posteli a drží kytku. Byl rozcuchaný a neupravený, jako kdyby tam i spal, což jsem neměla tušení. Měl v obličeji spoustu bolesti a v tu chvíli jsem si připadala jako svině, neboť jsem měla radost, že trpěl. Alespoň věděl, jak jsem se cítila já. „Zkus na mě prosím nemluvit..." odpověděla jsem mu naprosto chladně a viděla jsem, že má radost, že s ním mluvím, ale také ho to ranilo. „Proč jsi to udělala? Proč jsi mě nevyslechla? Proč...?" „Proč?! Neměla bych se spíš ptát já? Proč jsem tě našla s někým cizím v posteli? Proč jsi mi zlomil srdce? Proč jsi mě nenechal jít hned a ještě jsi mě tam držel? Proč... proč jsi mi řikal, že mě miluješ, když to není a ani nebyla pravda?" při poslední otázce se mi zlomil hlas a já začala brečet. „Neni pravda, že tě nemiluju. Sice to tak teď nevidíš, ale miluju tě a vždycky budu. Včera jsem dostal brigádu, udělal jsem extra těžkou zkoušku a tak jsem to šel zapít. Nevím jak se to stalo, měl jsem asi dvě nebo tři piva, šel jsem si odskočit a potom, když jsem dopíjel to poslední se se mnou začala točit celá místnost. Ta bloncka byla barmanka a jak jsi ke mně přišla, tak jsem jí vykopnul z baráku a běžel za tebou. Když jsem se tam vrátil, pořád tam byla a vysvětlovala mi to. Zdrogovala mě, protože jsem se jí prej líbil. Kláry, prosím řekni, že mi to odpustíš." Chytil mě za ruku a chtěl mi na ní dát pusu, ale já se mu vyškubla a odvrátila hlavu.
