Pomohla jsem Chrisovi ven a přitom jsem brečela. „Jsi v pořádku Chrisi? Moc mě to mrzí, promiň." „to nic Kláro, asi si budu muset zvykat na žárlivé přítele." uchechtl se a já ho jemně praštila. „Není to můj přítel, podvedl mě." „To mě mrzí." řekl Chris a utřel mi slzu, která mi stékala po tváři. „To nic. Dokážeš chodit?" „opilej nejsem a ten hajzl mi nějak moc neublížil, jsem jen trošičku pomlácen, nic víc. Doprovodím tě domů, dobře?" Souhlasila jsem a pomohla mu na nohy. Doprovodil mě domů a já mu nabídla, aby přespal dnes u mě, nic nenamítal a šli jsme dovnitř.
