„A... co... co jsi pak dělal?" pověděla jsem mezi vzlyky. „No... neměl jsem kam jít, tak jsem si řekl, že půjdu do parku přespat, ale byla tam strašná zima a tak jsem šel na nádraží. Spal jsem tam takhle týden a bál jsem se, že se budu muset k němu vrátit. Naštěstí kolem mě šla starší paní a nabídla mi, abych u ní žil, že mi dá najíst a čisté oblečení. Byla to ta nejlepší možnost co jsem měl a tak jsem k ní šel. Žil jsem u ní, stala se mojí babičkou. Našel jsem si práci, dodělal střední a šel na univerzitu. Pak mi umřela i ona a teď jsem sám. To jest celý můj příběh" řekl už se smíchem v hlase a já se musela usmát také. „To je mi moc líto." „Mě taky, ale už jsem to přešel a kdybych s ním zůstal, tak kdo ví jak bych dopadl a navíc bych nepoznal tebe, nezažil bych bitku s tvým bývalým, neměl bych střep v boku a nespal bych u tebe." Šťouchla jsem ho loktem do žeber, on sykl bolestí a začal se jemně smát a když se přestal smát, tak mi dal pořádný polibek. Pak své rty oddálil a přitáhl si mě víc do náruče, kde jsem nakonec usnula a on vedle mě.
