V zajetí minulosti

Kapitola první

Bylo krásné, slunečné pozdní odpoledne. Ptáčci si zvesela prozpěvovali a létali nad hlavami obyvatel Portlandu. Jen málo kdo jim v tuto dobu ale věnoval pozornost. Každý spěchal do práce či zní a všude v ulicích velkého města to žilo.

Na semaforech stály zástupy lidí, kteří čekali, než jím naskočí zelená, aby mohli přejít přes frekventovanou silnici. Někde v dálce houkaly policejní a hasičské sirény a o blok dále se kmitla bílá barva nemocniční sanitky.

Ariel Varingtonová jen tak tak uskočila z cesty nějakému šílenci na kole, který jí na chodníku málem smetl.

„Dávej bacha!" zavolala za ním rozčileně, ale pak se zhluboka nadechla a vydechla. Alespoň, že si nerozlila otevřenou láhev s chlazenou vodou. Ve městě žila už přes pět let, ale přesto ráda vzpomínala na maloměsta a vesnice, kde bylo více přírody než betonu. Ale příroda a klid bylo tak jediné, na co chtěla vzpomínat. Vše ostatní z mysli vytěsnala.

S povzdechem si upravila culík se staženými dlouhými zrzavými vlasy, dala sluchátka zpět do uší a pro jistotu se rozhlédla na obě strany, než se rozeběhla k jihu města. Míjela spoustu tváří a nejeden pohled se za ní otáčel, ale nevěnovala tomu pozornost. Na pohledy byla zvyklá z práce. Alespoň že doby, kdy se bála každého, kdo jí míjel z o trochu bližší vzdálenosti, byly minulostí.

Pamatovala na doby, kdy byla malá. Od ranného dětství si ji přehazovaly různé pěstounské rodiny. Vlastní rodinu nikdy nepoznala. Byla sirotek, a i když si ji vzali do opatrovnictví aspoň na pár měsíců nějaké rodiny, nikdy do nich nezapadla ačkoliv se snažila ze všech sil. Byla černou ovcí, trnem oku všech. Brzy si ale našli pěstouni způsob, jak jí mít co nejméně na očích, a když, tak aby to stálo za to.

Nyní jí však bylo jíž třiadvacet a konečně byla svéprávná a samostatná žena. Nemusela se ohlížet na nic a nikoho se ptát na povolení. Peníze si ukládala či utrácela dle svého vlastního rozmyšlení. Měla se teď dobře, nejlépe ze svého dosavadního života.

Když v osmnácti opustila sirotčinec, nevěděla, kam jít. Pěstouni ani sirotčinec jí neumožnil studovat, tedy nemohla uvažovat o nějaké dobrém pracovním místě. Několik týdnů se potloukala po ulicích a pouze přežívala, dokud se neobjevila její spása. Rodrigues. Viděl v ní hezkou tvářičku, které by na ulici byla škoda. Nabídl jí střechu nad hlavou a slušné peníze, když bude pracovat v jeho baru. Pro osmnácti letou Ariel nebylo možné váhat. Bez přemýšlení po nabídce skočila.

S pochmurnými myšlenkami vyhodila prázdnou láhev, přeběhla prázdnou silnici a vběhla do místního parku. Pod korunami stromů byl příjemný chládek. Ani moc lidí tu dnes nebylo. Ale to ani nebylo podstatné. Byla skoro u svého cíle. Proběhla už dobře známými zkratkami parku kolem jezírka, poté přes mýtinku, aby pod ní mohla opět navázat na hlavní pěší cestu parkem, kde na jejím konci již z dálky viděla rušný silniční převoz.

U východu parku se dala vpravo a běžela nějakých dalších dvěstě padesát metrů, než počkala na přechodu na zeleného mužíčka na semaforu a přešla na druhou stranu ulice. Nacházela se v části, kde bylo několik hospod, menších restaurací a zapadlých krámků. Tato část města nebyla moc navštěvována – ve dne. V noci to byla nejživější ulice široko daleko.

Po několika odbočkách zašla do jedné z tmavších ulic a přešla pomalu z běhu do kroku. S posledními dozvuky písně v MP3 zalovila v kapse tepláků a vytáhla z ní menší svazek klíčů. Chvíli se v nich přehrabovala, než našla tu správnou dvojici a jeden z páru vsunula do klíčové dírky a otočila. Zámek cvakl a dveře se otočily.

Jakmile vešla, opět za sebou zabouchla a následně se jala vyběhnout do druhého patra nízké budovy, kde použila nachystaný druhý klíč. Po chvilce dveře povolily a ona vstoupila do malého bytu. Spokojeně vydechla a z uší si vyndala sluchátka. Cestou do kuchyně položila sluchátka i s přehrávačem na stoleček a v kuchyni si načepovala osvěžující studenou vodu, které zhluboka upila.