V zajetí minulosti

Kapitola třetí

Cestou k malému vyvýšenému pódiu lehce pohodila hlavou, aby se jí vlasy rozprostřely kolem těla. Nerozhlížela se kolem. Cítila na sobě pohledy mužů, kteří si její přítomnosti povšimli a vyseli na ní pohledy jako hladoví supy. Po těle jí přeběhl mráz. Znala až moc dobře ty hodnotící pohledy.

Skousla zuby k sobě a přinutila se konečně na pódium vystoupat.

Místnost baru se měnila v různých barvách reflektorů, které se měnily dle rytmu hudby. Rytmus... Položila svou ruku na dobře známou tyč. V konečcích prstů cítila, jak rytmus v té tyči vibruje. Na okamžik zavřela oči a v duchu se pousmála. Zaposlouchala se do hrající hudby a vyčistila si hlavu od všech ostatních myšlenek. Musela se soustředit... splynout s hudbou. Začala lehce pohybovat boky a kráčet dokola kolem tyče, které se nepřestávala držet. Otevřela oči, ale byla jako náměsíčná.

Dívala se před sebe, nic jiného však než hudbu a změnu barev světla nevnímala. Po chvilce přidala na rychlosti změny svých pohybů. Svůdně se kolem tyče vlnila a natřásala, než se na tyč vyšvihla, pevně se na ní zachytila nohama a prohla se v páteři dolů k zemi, až se kolem ní vlasy rozprostřely jako dlouhý, hedvábný závoj.

Kolem jejího pódia se už těsnala spousta mužů. Někteří postávali přímo pod pódiem, jiní jí sledovali z dálky z pohodlí měkkých, luxusních boxů. Občas uvažovala nad tím, zda je box některým mužům více příjemnější, nebo poukazují na své hodnosti a bohatství, za které si soukromý box mohli dovolit? Oddělovali se snad od lůzy?

Barem sílil šum davu. Někteří pískali, jiní se přeřvávali nebo se hurónsky chechtali na celé kolo. Někteří vyvolávali jména svých tanečních favoritů a řvali na ně své oplzlé nabídky. Jiní zase volali na čísnice nebo barmany.

Odpovědi na zákazníkovi poznámky byly různé. Některé tanečnice mužům věnovaly pohledy, úsměvy, či vzdušné polibky. Ty drsnější občas na někoho chrstly jejich pití či oplácely jejich poznámky stejně oplzlými odpověďmi.

Někdy Ariel z toho veškerého humbuku šla hlava kolem. Ona ale nepatřila ani do jedné kategorie. Nevšímala si mužského osazenstva anich jejich výkřiků. Nereagovala. Žila tancem a nechala se unášet hudbou, naprosto jím ovládnutá.

Byl to určitý způsob její relaxace. Byla vděčná za den, kdy jí Rodrigues sem přivedl a umožnil jí zde pracovat. Úplně tomuto stylu života propadla.

Po nějaké chvíli dozněly poslední tóny písně a ona konečně procitla z transu. Prudčeji oddechovala a letmo se rozhlédla kolem. Muži jí sledovali dravými pohledy, až se zachvěla. Kdyby mohli, už by jí těmi pohledy svlékli.

Do vzduchu vyletěly ruce držeje bankovky, kterými významně mávali. Vypadalo to jako na trhu, až na to, že zde se kupovaly služby tanečnic.

Prolétla dav pohledem a nevěnovala pozornost penězům. Po prvních dvou tanečních kolech si toho nikdy nevšímala, stejně jako obličejů osazenstva pod pódiem. Bylo to něco jako její pravidlo. Dnes bylo však něco jinak...

Cítila nepříjemný pocit. Pocit, který nezažila od doby, co byla v dětském domově. Někdo jí sledoval, bedlivě. Ještě jednou se rozhlédla. Kolem je spousta pohledů, zřejmě blázním, říkala si v duchu, ale instinkt, který si vypěstovala po léta, kdy byla odkázána jen sama na sebe, jí říkal něco jiného. Prolétala bar pohledem a... zarazila se.

Úplně v zadní části baru, tam, kde ani světelné reflektory málem nedosáhly, postřehla nepatrný pohyb. Někdo tam byl a ten někdo jí sledoval.

Barem se rozezněly tóny nové písně. Okamžik jí trvalo, než si tu skutečnost vůbec uvědomila. Zamrkala a nepatrně pohodila hlavou, aby se vzpamatovala. Odtrhla pohled od postavy v boxu a dala se opět do tance. Srdce se jí ale svíralo, úzkostný pocit nemizel. Snažila se to ignorovat, ale dlouho odolávat nedokázala. Pohlédla směrem k zadnímu boxu, na který teď částečně svítil barevný reflektor světla.