V zajetí minulosti

Kapitola pátá

Oněměle zírala na záda muže, který se ani neotočil. Co to má znamenat?! Běželo jí hlavou. Mluvil pravdu? Opravdu měl informace o její rodině? Co když se jí snažil jen dostat? Skousla si zamyšleně ret a mlčky tam stála. Srdce jí prudce bušilo. Nakonec se však rozhodla. Vidina toho, že zjistí něco o své rodině byla až příliš lákavá.

Vběhla do šatny, kde se rozhlédla kolem. Po Georgině ani po žádných tanečnicích nebylo ani památky, všechny byly v baru. Nepozorovaně tedy vklouzla do kabinky a převlékla se do svého oblečení a za chvilku už vybíhala z podniku zadním vchodem. Namířila si to do parku a nevšímala si pohledů mužů, kteří se za ní otáčeli. Jindy by z toho byla nesvá, ale nyní měla hlavu zaneprázdněnou něčím úplně jiným.

Během rychlé chůze po opuštěných ulicích čtvrtě vylovila z kabelky svůj starý mobil a při matném světle pouličních luceren rozluštila telefoní číslo na vizitce a přenesla ho do telefonu.

Neozvalo se ani třetí pípnutí, když byl hovor přijat.

„Stone." Štěkl do telefonu ledovým hlasem.

„Varingtonová." ohlásila se a nejistě polkla. Na okamžik se odmlčela a rozhlédla se kolem, ale nakonec odhodlaně vydechla. „Chci vědět, co víte o mých rodičích."

Na druhé straně bylo ticho. Už se obávala, že si to rozmyslel, ale její obavy byly ihned zažehnány.

„SE Pine Street 240, páté patro, byt 34." promluvil svým typickým hlasem, i když měla pocit, že se mu do hlasu vkradl náznak povytaženého jednoho koutku v polovičatém úsměvu. „Buď tam za 20 minut." přikázal a na to telefon ohluchl, nestačila ani odpovědět.

Sebejistý, pomyslila si s úšklebkem, ale ihned na to si stopla taxíka, který jí ochotně zastavil. Nahlásila řidiči požadovanou adresu a auto se rozjelo po prázdných městských ulicích. Bože, ať to stojí za to! Modlila se v duchu a snažila se odehnat náhlý strach, který jí svíral žaludek. Jedno věděla ale jistě. Pokud jí jen chtěl dostat k sobě, bude toho litovat!

*****

Jak se blížila k místu určení, byla čím dál více nervóznější. Po nějaké době taxík zastavil u patníku požadovaného místa a Ariel vytáhla z peněženky peníze, aby muži zaplatila. Ten něco zamručel v odpověď, ale stejně jej nevnímala. Letmo přejela pohledem po zcela obyčejné budově, která nebyla ničím zajímavá.

Vešla do haly a pomocí starého výtahu vyjela do pátého patra. Zatímco čekala, až se dveře otevřou, zalétla pohledem ke svému odrazu v zrcadle a nervózně si z čela odhrnula dlouhý pramen vlasů. Nakonec výtah s poskočením zastavil a mosazné dveře se otevřely.

Vstoupila do poněkud úzké a špatně osvětlené chodby. V patře bylo asi pět bytů, proto jí netrvalo dlouho, než našla ten, který hledala. Zkontrolovala čas. Byla na místě přesně. Zhluboka se nadechla a třesoucí se rukou zaklepala na dveře označené číslem 34. Nic. Bylo ticho. Po chvilce vztáhla ruku a zaklepala znovu.

„Nikdo není doma." ozval se tlumený hlas v chodbě za ní. V úleku sebou trhla a otočila se. Asi 2 metry od ní stál v chodbě Michael a sledoval jí. I když se jejich pohledy střetly, pohledem neuhnul, jen zvedl ruku a zachrastil klíči. Ladným krokem přešel k ní.

Vnímala, jak se jí zatajil dech a nepatrně ucouvla, aby se mohl dostat snáze ke dveřím a odemknout je. Když se tak stalo, věnoval jí jeden z dalších svých ledových pohledů a rukou jí beze slova pokynul, aby vešla.

Nesvě polkla a ještě kmitla pohledem kolem sebe, jako by uvažovala o úniku na poslední chvíli, ale místo toho se přece jen odhodlala a protáhla se kolem něj nevelké chodby jeho bytu.