V zajetí minulosti

Kapitola dvanáctá

Celou noc kontroloval, jestli spí dobře. Jejídech byl klidný a pomalý, jak se na řádný spánek sluší apatří a tak nakonec usnul i on. Vedle ní se mu spalo moc dobře,nebudil se a neměl potřebu se jít zašít někam k práci.

Ale i tak se vzbudil poměrně časně a nechalji samotnou v posteli, když odešel z pokoje. Rozhlédl sekolem sebe a pohled mu padl na ni. Je legální, aby byl někdo vespánku tak sladký a nádherný? Zavrtěl hlavou. Že zrovna někdo,jako je on se zabývá tím, co je a co není legální. Zamračil senad svým rozjímáním, a když na sebe natáhl oblečení, tak sevydal pryč z pokoje.

Ariel ze spánku probudil protivný zvuk budíkua když natáhla ruku, aby ho vypnula, jen promáchla vzduchem.Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že není u sebe doma. Byla uněj doma. Pousmála se.Otočila se, aby viděla prázdné místo vedle sebe a úsměvvystřídalo lehké nakrčení nosu. Místo vedle ní bylo prázdnéa už zřejmě nějakou tu chvíli.

Když konečně vstala a její oči zahlédlyna stole hromádku s oblečením, vydala se tím směrem. Pocestě se protáhla a prohrábla si dlouhé rezavé vlasy. Na stolebyly položené krásné béžové šaty a na nich byl lísteček sevzkazem.

„Buď tak hodná a oblékni si ty šaty,Ariel. Čekám Tě v jídelně.

PS. Cestu si najdi sama."

Pod tím vzkazem byl ještě jeden papírek ana něm byla namalovaná podrobná mapa, jako k pokladu, kteráby ji do kuchyně měla dovézt bez větších obtíží.

Michael měl evidentně dnes lepší náladu,než obvykle. Usmála se nad tím. Měla ráda, když byl takhlehravý. Rozhlédla se kolem, aby našla svoje oblečení, ale jakovždy po něm nezbylo ani památky a tak se rozhodla, že si tooblékne.

Sotva se látka dotkla jejího těla, bylo nadslunce jasné, že jí v tom bude pohodlně. Látka ji doslovahladila a přilnula jemně k jejímu tělu, jako by šaty bylystvořeny jen a jen pro ni.

Když vyhledala v pokoji koupelnu a nějakdostačujícně se upravila, vzala si do ruky plánek a podle nějhledala kuchyni. Sotva vyšla z pokoje na chodbu, potkala na níněkolik vyjevených, ale také usmívajících se tváří sluhů,které pozdravila, popřála jim krásné ráno a s úsměvempokračovala dle plánku. Doufala, že podle něj někam nezabloudí.

Několikrát se jí povedlo milně odbočit,ale nakonec se jí přece jen povedlo otevřít ty správné dveře,které patřily k jídelně, za níž byla kuchyně.

Jídelna byla obrovská. Byl to spíše sál,než jídelna, najedlo by se tady s klidem nějaké většíshromáždění.

Michael stál na druhé straně velkémístnosti a u ucha držel telefon. Vypadal, že je trochu podrážděnýa tak v tichosti čekala, až dotelefonuje. Když po chvilcepostřehl, že je s ním v místnosti, mrkl na ni jednímokem a spojením palce a ukazováku utvořil kruh na znamení, že jí to v těch šatech skutečně sluší a aby tomu dodal důraz,ještě si ji řádně celou prohlédl od shora důlu. Pak jínaznačil prstem, aby se otočila dokolečna a protože je to bystrádívka, udělala ihned to, co po ní chtěl a on uznale kývl hlavou.

„Jistě, ano. No ovšemže let platí!"Odmlčel se a zakoulel očima. „Ptal se vás někdo na cenu? Jstetam snad od toho, abyste mi vymlouval let?!" jeho hlas byl klidný,ale z toho tónu se jí ježily chloupky po celém těle anaskakovala jí husí kůže. „No to bych prosil!" pak sipovzdechl a telefon zasunul do kapsy, protože hovor skončil. „Musíšse pěkně nasnídat. Za hodinu odjíždíme na letiště." Byloteprve osm hodin ráno a tak měli ještě spoustu času. Pomalu sevydal k ní, mlčky jej sledovala. „Tvoje babička nás čekás obědem. A v New Yorku je dnes prý velice hezky. Babičkatě moc pozdravuje a vzkazuje ti, že se tě už nemůže dočkat."Zastavil se až u ní a lehce ji políbil na rty. „Dobré ránokrásko." Zašeptal a ona mu do rtů vydechla. V jeho očíchviděla známe jiskřičky, které ji donutily se začervenat a usmátse na něj.