V zajetí minulosti

Kapitola desátá

Po cestě domů bylo v autě neskutečné ticho. Ne že by si Miky někdy povídal se svým řidičem, to spíš ne... Ale i tak, tohle ticho bylo jiné, než ta obyčejná ticha. Bylo plné Michaelových myšlenek na celou tu situaci.

Ještě ani nevyjeli z téhle části města, když se mu rozsvítil telefon. Volal mu Philip. Zavrčel a uvědomil si, že pro něj nemá žádné potěšující zprávy a tak hovor vytípnul a telefon schoval zase zpět do kapsy.

Ricky se na něj jen občas podíval do zpětného zrcátka a mírně zavrtěl hlavou. V takovém rozpoložení svého šéfa neznal a něco se mu na tom nepozdávalo. Ten chladný a arogantní muž, co seděl na zadní sedačce limuzíny, se najednou zdál trochu méně děsivý a trochu více lidský...

Ale ne, tohle není možné. Je to Michael Stone!

Před domem vysedl z auta a zamračil se. Na příjezdové cestě stála dvě auta. Jedno patří Lorenovi.

„Zatraceně!" Procedil Miky přes zuby a hnal se dovnitř.

„Kdepak jsi byl? S ní?" Zeptal se ho Philip místo pozdravu.

„Po tom ti nic není. Co tady chceš?" Vrátil mu otázku, jen poněkud podrážděně.

„Oh.. trable v ráji?" Zašklebil se Loren.

„Jestli jsi přišel vyzvídat, tak máš smůlu. Já už se k té holce nepřiblížím."

Lorenova doposud klidná tvář se zkrabatila a on šel pomalým a velmi nebezpečným krokem blíž k Michaelovi.

„Nepřiblížíš?" Zeptal se jedovatým hlasem. „Jak to sakra myslíš, že se k ní nepřiblížíš?!" A tady už jeho hlas nabíral na síle a chraptivosti.

„Slyšel jsi!" Štěkl po svém adoptivním otci Miky. Necouvl, jen se víc narovnal, tady je to jeho bojiště, jeho domov, jeho pevná půda pod nohama. Loren si tady na něj nebude vyskakovat. „Přitáhni si ji sám, já to s ní skončil." Dodal ještě a pak se v klidu posadil do křesla v hale. Ale myšlenka toho, že by ji dostal do spárů Loren, se mu vlastně vůbec nelíbila.

„Uniká ti jeden drobný detail." Promlouval Loren ledovým hlasem, který připomínal šmirgl papír. „Já jsem tě o to nežádal, je to tvůj úkol. Je mi jedno, jestli jsem tě vychoval a nebo ne, přísahám, že jestli se k té holce nevrátíš a nedotáhneš to do konce, tak to šeredně odskáčeš... A ne jen ty! Ale i ona!" Michaelovi zorničky se při těch slovech rozšířily a když vyhrožoval i jí, měl co dělat, aby na místě nevybouchl.

„Jsi zmrd, Lorene!" Vyštěkl po něm. „Jako bys neměl peněz dost! Vypadni z mého domu!" Zařval na něj a Loren se jen ušklíbl. Věděl, že má vyhráno.

„A ještě jedna věc, můj drahý synu..." Vyplivl Philip a probodl Mika očima. „laskavě si od ní drž emoční odstup, protože já nikdy nedovolím, aby se ta děvka dostala do mojí rodiny!" Dodal a pak s veškerou parádou odešel.

Michael nebyl hodně dlouho takhle vzteklý. Naštvaně vrazil do své pracovny a začal se vším bouchat, všechno rozbíjet a všechno shazovat z polic, ze stolů. Prostě všechno ničil - vybíjel si na všem zlost.

Nakonec zvedl telefon.

„Chci mluvit s Thomasem!" Houkl do telefonu, kde se ještě ani nic neozývalo. Po pár vteřinách ticha se přece jen někdo ozval. Byl to chraptivý, tichý a velmi neosobní hlas.

„Hm?" Ozvalo se Mikovi ve sluchátku.

„Zrzka, Strip bar, budeš ji hlídat a nikoho k ní nepustíš. Jestli se na ni někdo jen křivě podívá, okamžitě mi zavoláš. Bez čekání!" Vydal příkazy muži na druhé straně hovoru.